Do nově otevřeného zahradnictví jsem chodila často. Občas jsem si něco koupila a občas se jen tak procházela. Nenapadlo mě, že milá a ochotná zahradnice mě okrade!
Svoji zahrádku jsem si hýčkala. Měla jsme snad nejkrásnější skalku široko daleko a to není žádné chlubení. Lidé se k nám chodili dívat a obdivovat nejroztodivnější druhy skalniček a travin. Ani pěstování ovoce jsem se nebála, ale kvůli místu jsem dávala přednost takovým těm nově objeveným a módním druhům.
Mám na mysli třeba kamčatské borůvky nebo malé placaté broskvičky. Někdy trvalo i pár let, než jsem se dočkala úrody, ale o to jsem potom měla větší radost!
Těšila jsem se na nové přátelství
Zahrádka prostě byla moje velká vášeň. Moje nadšení nebralo konce, když jsem se dozvěděla, že hned za městem se bude otvírat velké zahradnictví. Bylo opravdu krásné. Rozlehlá zahrada zaplněná snad vším, na co si člověk vzpomene.
A potom zastřešené prostory s pokojovými květinami a občas i nějakým tím zvířátkem. Měli tu totiž i takový malý zverimex. To místo lákalo k návštěvám a já sem chodila častěji než do parku. Časem jsem se znala nejen s rostlinkami, ale i s personálem.
„Tak paní, co to dneska bude?“ ptala se mě vždycky jedna ze zahradnic. Byla to od pohledu sympatická ženská, asi tak v mém věku. Měla jsem pocit, že jsme takové spřízněné duše. Obě trochu při těle a obě usměvavé a vstřícné. Těšila jsem se, že se třeba časem skamarádíme.
Nalákala mě na vzácnou rostlinu
Zatím byl náš vztah jen na úrovni zákazník a prodavačka, vlastně zahradnice. Když jsem si něco kupovala, a bylo to často, vždycky jsem šla výhradně za ní. I kdyby byla na opačném konci tohoto velkého areálu.
Jednou mě sama od sebe oslovila. Dokonce mi přišlo, že na mě čeká, ale měla jsem z toho radost a myslela si v tu chvíli, že se chce tak jako já skamarádit. „Paní, něco bych tu pro vás měla, ale je to vzácnost, pojďte za mnou!“ řekla mi potichu a rozhlédla se, zda nás někdo nepozoruje.
Byla jsem zvědavá, co mi chce nabídnout a tak jsem ji následovala. Zavedla mě do takové chatky, kde si personál nechávala osobní věci. Z dřevěné bedýnky vytáhla pár nevábně vyhlížejících sazenic. Vypadaly jako trochu seschlá tráva.
Nijak mě nenadchly, ale ona mi o nich začala vyprávět: „Je to bomba. Přišlo nám jich jen pár až z Afganistánu. Je to něco jako ženšen, elixír života. Travina vyroste a z nejvyšších konců se vaří čaj. Uzdraví každého! Proč myslíte, že je tam u nich tolik stoletých?“
Utratila jsem spoustu peněz
Ani mě nenapadlo jí nevěřit. Ale když jsem uslyšela, kolik tahle tráva stojí, zarazila jsem se. Zahradnice chtěla za jeden květináček rovné tři tisíce! Poděkovala jsem a slíbila, že si to rozmyslím.
Jenže, doma mi to nedalo. Tělo mě v mém věku bolelo a také mě trápila zhoršující se cukrovka. Co když mi ta tráva opravdu pomůže? Druhý den jsem se vypravila za zahradnicí a koupila hned dva květináčky. Doma jsem trávu zasadila a čekala, co se bude dít.
„Jé, co to tady máš za ohavnost? Proč si sázíš na svoji krásnou skalku takový plevel?“ ptal se mě syn, když přišel na návštěvu. Poučila jsem ho, na jakou vzácnost se dívá, ale on se začal smát. Vytáhl svůj chytrý telefon a za chviličku mi ukazoval foto té mojí vzácnosti. Byla to ona, ale nebyla vzácná…
Syn se mi vysmál
„Plevel, vždyť jsem ti to říkal. Někdo tě pořádně napálil!“ smál se syn, aniž tušil, kolik jsem za to všechno zaplatila. Popadl mě vztek. Hlupačku ze mě nikdo dělat nebude! Travinu jsem vyrýpla a nandala znovu do květináčů.
Dala jsem ji do tašky a odkráčela za vedoucím té mojí vykutálené zahradnice. Seděl ve své útulně zařízené kanceláři a přes všechny kytky ho skoro ani nebylo vidět. Byl oblečený trochu jako strýček Pompo z Arabely.
Lacláče a v nich schovaný velký pupík. „Něco vám nesu, pane šéfe!“ oslovila jsem ho a on překvapeně čekal, co ze mě vyleze. Postavila jsem mu květináčky na stůl a čekala, co bude říkat. „Proč mi sem ten plevel nosíte?“ ptal se udiveně a rozpačitě se podrbal na holé hlavě.
Asi si myslel, že jsem nějaký blázen, či co. Ale já mu všechno vysvětlila. Jakou jsem měla důvěru k jeho zaměstnankyni a jak mě napálila.
Dostala výpověď od strýčka Pompa
Moc mi nevěřil mi a já se mu nedivila. Také bych ještě nedávno nevěřila, že ta sympatická zahradnice je taková podšívka vykutálená. „Tak se pojďte k ní podívat, měla tam těch travin celou bedýnku“! Navrhla jsem mu a on souhlasil, Vyzvedl si náhradní klíče a šel se mnou do té dřevěné chatky.
Zahradnice zrovna seděla u stolu a svačila. Tři obložené chlebíčky a hodně drahý pomerančový džus. „No, asi jí ty podvody hezky vynášejí,“ pomyslela jsme si, ale to už se pan vedoucí skláněl nad bedýnkou.
Nějaké vysvětlování a vykrucování bylo marné. Zahradnice dostala výpověď a já svoje peníze. Jako odškodnění mi dal pan šéf krásnou pokojovou kytku. Tak snad to nebude nějaká masožravka!
Lada N. (63), Ostrava
