Vztahy mezi Robertem a jeho otcem nebyly nikdy ideální. To, co se ale odehrálo naposledy, už rozum asi nikomu nebere.
Můj zeť Vladimír se mi nikdy nelíbil. Nechápala jsem, co na něm moje dcera vidí. Byl to obhroublí a dost natvrdlý primitiv. Od samého začátku trpěl komplexem, že má nižší vzdělání, než Hedvika. To, co mu chybělo v mozku a v srdci doháněl demonstrací síly. Vždyť taky v posilovně utrácel dost peněz.
Syn ho rozčiloval
Už když se malý Robert narodil, lezl Vladimírovi hrozně na nervy. Jakmile začal večer plakat, sebral se a šel do hospody. Byl to dobrý důvod. Když byl kluk větší, nešel pro nějakou tu ránu daleko.
Snažila jsem se Hedvice vysvětlit, že by to neměla nechat jen tak. Přece děti se nebijou. Ale dcera byla naprosto pod jeho vlivem. Asi se ho také bála. Navíc si myslela, že nějaká ta „herda“, jak říkala, neuškodí.
Byla jsem bezmocná
Pak jsem zjistila, že můj zeť nemlátí jen syna, ale občas je hrubý a sprostý i na moji dceru. Svěřil se mi s tím jednou Robert. Byl hrozně rozčilený a říkal, že ho jednou zabije. Nikdo to nebral vážně.
Kluk byl v pubertě, v největším vzdoru proti autoritám. A s tátou měl opravdu konflikty na denním pořádku.
Podcenili jsme to
Když jsem o tom, co mi řekl Robert, vyprávěla manželovi, jen mávl rukou. „Má stejné silácké řeči, jako jeho táta. Otcovské geny nezapře. To se prostě nedá.“ Nenávist mezi otcem a synem bohužel kypěla dál.
Pouštěli se do sebe stále častěji. Robert už byl sedmnáctiletý kluk, vysoký a statný. Když tak někdy proti sobě stáli a řvali na sebe, vypadalo to jako když proti sobě stojí dva rozzuření býci. A pak se to stalo.
Zastal se matky
Nebyla jsem u toho. Ale Vladimír prý se zase jednou ohnal po matce. Robert mezi ně vlítl. Začali se rvát a můj vnuk tátu bodl nožem. Naštěstí jen do ruky. Zeť odjel do nemocnice, kde mu udělali pár stehů.
A pak hned na policii. Oznámil, že se ho syn pokusil zabít. Už za dvě hodiny od celého incidentu si pro kluka přijela policie.
Dcera prostě mlčela
Byla jsem úplně ohromená. Jak mohl udat vlastního syna? Vždyť celý konflikt vyvolal on a vlastně se mu nic nestalo. Jenže Vladimír je podle mě darebák. Mohlo se to od něj čekat. Ránu mi ale zasadila dcera, která potvrdila jeho výpověď.
Prý ho syn zákeřně napadl a už několikrát mu vyhrožoval, že ho zabije. Chudák Vladimír se proto bojí o život.
Mohlo se tomu zabránit
Vnuka čeká soud. Ať dopadne, jak chce, má kluk zkažený život. A já si s manželem vyčítám, že jsme tomu nějak nedokázali zabránit. Šlo to vůbec? A jak? Probíráme ty otázky stále dokola.
Stejně tak naši dceru. Jak jsme ji to vychovali, že nebrání vlastní dítě? A raději dá za pravdu násilníkovi, který ji zcela ovládá.
Zita J. (67), Opavsko
