V složité chvíli jsme nezůstali sami. Na pomoc přispěchaly naše děti, i když jsme měli mnohé spory. Blízkost smrti nás semkla zase v rodinu.
Vdávala jsem se z lásky a za svým manželem jsem odešla daleko od své rodiny. Záhy se nám narodily děti. Můj muž měl v tu dobu nastartovanou skvělou kariéru právníka. Obětovala jsem se ráda. Přerušila jsem studium medicíny a nastoupila do nemocnice jako zdravotní sestra. Role matky a obětavé manželky se pro mě stala životním posláním. Své pracovní ambice jsem potlačila. Byla jsem ta, která umožnila svému muži, aby byl šťastný a jeho život naplněný. Nikdy jsem toho nelitovala, i když mi to děti vyčítaly Jejich táta na ně neměl sice nikdy mnoho času, ale byl tím, kdo rodinu živil a uměl se postarat. I přes mnohé připomínky dětí, jsem ho vnímala jako skvělého manžela a dobrého tátu.
Snili jsme o podzimu života
Děti jsme vychovali dobře, i když to dávaly za zásluhu mně. Dcera se provdala do Německa a založila si rodinu. Syn odešel do Prahy a živil se jako umělec. S manželem jsme zůstali sami. Plánovali jsme si krásný podzim života. Jak budeme spolu cestovat, užívat si každé chvilky a volného času. Budeme chodit s přáteli do divadla a na víno do oblíbené restaurace. Náš odchod do penze se ale proměnil v děsivou noční můru. Nevím, nakolik se na problémech mého muže podepsala psychika, ale jen krátce po jeho odchodu do důchodu začal zapomínat. Stále jsem ještě pracovala v nemocnici, a služby se pro mě stávaly strašlivou psychickou zátěží. Co se děje doma v mé nepřítomnosti? Manžel mě dlouho do noci nutil sledovat spolu s ním televizi. Ve tři ráno mě už budil slovy, že přichystal snídani. Musela jsem vstát a snídat. Cítila jsem, jak mi ubývají síly.
Udeřila strašlivá nemoc
Cítila jsem se vyčerpaně, unaveně, pohybovala se po bytě, ale také v práci, jako mátoha. Stále jsem si ale říkala, že to bude spánkovým deficitem, že se z toho vyspím, a bude zase všechno v pořádku. Tak tomu bylo několik měsíců až do dovolené, která mi zachránila život. S manželem jsme odjeli k dceři do Německa. Ta se zhrozila, jen mě na nádraží uviděla. Byla jsem prý bílá jako smrt. Ani jsem nevybalila kufr, a ještě ten večer mě odvezla do nejbližší nemocnice. Podle místních lékařů v poslední chvíli. Červených krvinek ve mně bylo už téměř jako v mrtvole. Se strašlivou diagnózou leukémie mě převáželi sanitou zpátky do Čech. Do nemocnice, kde jsem celý život pracovala. Už nikdy jsem se na své místo nevrátila. Zato jsem v ní pobývala více času, než dosud. Čekala mě dlouhá léčba a boj o život. Jedinou mou velkou výhodou oproti jiným pacientům bylo, že jsem ležela mezi svýma.
Přestával si pamatovat
Neštěstí rádo přichází ve velkém a útočí z mnoha stran. Tak tomu bylo i v tomto těžkém čase. Manželovi můj zdravotní stav na pohodě nepřidal. Začal zapomínat ještě víc. Během jediného týdne volali známí, sousedé a přátelé, že jej nalezli na nejrůznějších místech našeho města v ranních hodinách promrzlého sedět v parku či na lavičce. Nepamatoval si, kde bydlí a ani kdo je. Syn musel zrušil pracovní závazky a okamžitě přijet, aby se o otce postaral. Po několika týdnech si pro manžela přijela z Německa dcera. Tak se o tatínka střídali, zatímco já nevěděla dne ani hodiny, jak se můj zdravotní stav vyvine. Velké šance mi nikdo nedával. Připravovala jsem se na nejhorší. A se mnou mé okolí... Nemohla jsem ho opustit Situace se stala neudržitelnou. Syn se dostal do existenčních problémů, dcera byla vytížená malými vnoučky a hlídat tatínka bylo už nad její síly, a tak padl strašlivý ortel.
Otec musí do ústavu!
Diagnóza – rychle postupující Alzheimerova choroba. Zpráva, kterou mi rodinná rada sdělila, byla pro mě strašná. Ještě hroznější ale bylo setkání s manželem. Apaticky seděl ve společenské místnosti ústavu, který mu děti vybraly, a netečně hleděl před sebe. Takového jsem ho neznala. Toho úžasného muže, sportovce, inteligentního a šarmantního doktora práv. Nereagoval na doktory ani na okolí. Až když jsem promluvila já. Celý se rozzářil, vyskočil a objal mě. A řekl: „Už jsem se bál, že tě nikdy neuvidím! Jsi moje největší láska!“ V tu chvíli jsem věděla, že tu nemůže zůstat sám. Že tu musím zůstat taky a svůj boj s leukémií vybojovat.
Konečně nejšťastnější na světě?
Tomu, kdo věří na zázraky, se zázraky prý ději. Já jsem si svůj boj s těžkou nemocí vybojovala. Ať se to zdá neuvěřitelné, je tomu tak. Velkou roli v tom ale určitě sehrála psychika. Skutečnost, že jsem bojovala nejen za sebe, ale také za manžela, svou životní lásku, kterou jsem nemohla nechat v tom prostředí, kam jej děti umístily. Tím ale zázraky neskončily. Jakmile jsem se vrátila do běžného života a vzala si svého muže domů, začal se jeho stav rychle zlepšovat. Vyšetření na Alzheimerovu chorobu prokázala, že tuto nemoc nemá a nikdy neměl. Všechno bylo zřejmě vyvoláno psychikou a těžkým trauma, který můj muž prožíval. Dnes si konečně užíváme nádherného podzimu svého společného života. Jezdíme na poznávací zájezdy, na přátelská setkání s dávnými kamarády a do divadla – jak jsme si dávno plánovali a přáli.
Anna T. (69), Ostrava.
