Před sedmi lety jsem se zmítala mezi pocity štěstí a zoufalství. Měla jsem muže, kterého jsem milovala a on mě. A právě proto mě neustále kontroloval, jestli mu nejsem nevěrná…
S Vaškem jsme se seznámili na jedné vesnické zábavě, když mi bylo dvacet tři let. Byla to láska na první pohled. Neuplynul ani půlrok a vzali jsme se. Byla jsem přesvědčená, že spolu budeme do konce života.
Před ním jsem měla nějaké známosti, ale vždy tam bylo něco, co mi napovědělo, že dotyčný není ten pravý muž pro mě. Buď jsem chodila s klukem, který neměl absolutně žádné ambice, zatímco já jsem byla cílevědomá a měla spoustu plánů, nebo jsem měla partnera, který byl skvělý a dokázal by zabezpečit rodinu, ale byl to domácí pecivál, zatímco já jsem aktivní a miluji cestování. A pak jsem najednou poznala Vaška – tehdy ideálního muže.
Neměli jsem si, co říct
S Vaškem jsme měli báječný život. Bydleli jsme v krásném domku, měli tři děti, jezdili jsme na různé dovolené. Možná si říkáte, úplná idylka, a máte pravdu – opravdu to tak nějakou dobu bylo.
Jenže jakmile se děti osamostatnily, najednou jsme s manželem byli sami. A neměli jsme si co říct. Naráželi jsme na sebe, přibývali konflikty a nevěry. Naše manželství skončilo. Ale dodnes jsme kamarádi.
Nabídka k sňatku
Po rozvodu jsem byla asi půl roku sama, když jsem na jednom večírku potkala Kamila. Charismatický sympaťák. Pravda, neměla jsem s ním pocit sounáležitosti jako kdysi s Vaškem, ale říkala jsem si, že mně o nic nejde.
Děti jsem měla, byt a práci také, tak proč se s ním nezávazně nepobavit. Jenže náš vztah se vyvinul dál. Postupně jsme spolu trávili stále více času, až jsme se nakonec sestěhovali. Byla jsem s ním šťastná.
A nakonec to dopadlo tak, že mě požádal o ruku. Došlo k tomu na dovolené v Itálii a já byla tou nabídkou tak zaskočená a dojatá, že jsem řekla ano.
Do svatby jsem se nehrnula
Když jsme se vrátili domů, moje dcera byla těhotná a měla několik týdnů do porodu, takže jsem většinu času trávila s ní a pomáhala jí. O svatbě jsme se s Kamilem už víc nebavili.
Já jsem se do sňatku nijak zvlášť nehrnula, takže mi to ani nevadilo a sama jsem řeči na toto téma nezaváděla. Až jednou večer se mě Kamil zničehonic zeptal, jestli si ho chci stále vzít. „Ano,“ odpověděla jsem, „ale myslím, že není kam spěchat. “ Viděla jsem, že z mé odpovědi není kdoví jak nadšený.
Stále mě kontroloval
A od té doby se něco změnilo. Kamil mi najednou zničehonic začal jezdit naproti do práce, že mě prý vyzvedne. Každý den na mě úderem páté čekal před budovou. Po čase si toho samozřejmě všimly kolegyně a začaly se mě ptát, proč tu na mě čeká.
Dokonce mi i prozradily, že si jeho vozu několikrát všimly dlouho před pátou hodinou, kolem čtvrté, půl čtvrté. Bylo to divné. Nechápala jsem, proč na mě čeká takovou dobu před koncem pracovní doby.
Byla jsem jako ve vězení
Pomalu se mě začínal zmocňovat pocit, že mám v zádech žárlivce, který mě hlídá téměř na každém kroku. A pomalu jsem přemýšlela, jak z toho ven. Jednou jsem opatrně nadhodila, že pro mě každý den jezdit nemusí.
A byl oheň na střeše. Kamil mě začal obviňovat, jestli před ním něco netajím, jestli někoho nemám a podobně. Samozřejmě jsem si to nenechala líbit a pořádně jsme se pohádali. Výsledek to ale beztak žádný nepřineslo.
Kamil mě jezdil vyzvedávat i nadále. Bylo to neúnosné. V takovém vztahu jsem nemohla dýchat. Přemýšlela jsem, jak to ukončit, ale měla jsem strach z Kamilovy reakce. Nevěděla jsem, co dělat. V čase mimo svoji práci jsem se cítila jako vězeň.
Kolegyně slavila narozeniny
V té době k nám na oddělení nastoupil nový kolega Lubor. Jednou při obědě se mě zeptal, co mi je. Zamluvila jsem to a svedla na migrénu. A pak přišla narozeninová oslava kolegyně Lenky.
Kamil se mě samozřejmě vyptával, kde se to koná a kdy přijdu. Řekla jsem, že do desíti budu doma.
Svěřila jsem se mu
Večírek se vyvíjel báječně a já vypila více skleniček, než jsem byla zvyklá. Když bylo po deváté, snažila jsem se trochu vystřízlivět, abych se domů nevrátila přiopilá, a tak jsem šla ven před restauraci nadýchat se trochu vzduchu.
A tam jsem narazila na Lubora, který tam kouřil. Byl milý, vnímavý a já se mu po chvilce se vším svěřila. Celou situaci se mnou probral a pak mi řekl, že jeho kamarádka si před lety prošla něčím podobným.
Chtěl mi pomoct, ale já stále neměla tu odvahu.
Rozhodla jsem se odejít
Od toho večera mi to ale vrtalo hlavou. Navíc jsem k novému kolegovi pojala i jisté sympatie, protože se pro mě stal jistým vysvoboditelem. Hrdinou, který mi chtěl pomoct. Jednoho dne, po mnoha dalších incidentech s Kamilem, jsem za Luborem přišla a zeptala se ho, kdy se jeho kamarádka rozhodla od muže odejít.
„Když pochopila, že už to lepší nebude,“ odpověděl. „Dlouho si namlouvala, že se to změní, pak, že si zvykne, ale když se všechny ty scény a výslechy stupňovaly, došlo jí, že není jiné východisko.“
Našla jsem skutečnou lásku
Netušila jsem, kdy se k tomuto kroku odhodlám já, ale věděla jsem, že se ten den neúprosně blíží. Nakonec k tomu došlo, když na mě opět čekal před prací. Byli jsme na veřejném místě a já věděla, že tam mi scény dělat nebude.
Pak jsem zavolala synovi, aby přijel a byl u toho, až si Kamil bude balit své věci a odcházet pryč. Když za ním konečně zaklaply dveře, bylo to, jako by ze mě spadl tunový balvan. Uběhlo pár měsíců a já začala chodit s Luborem.
S mužem, který mi dodal sílu udělat zásadní rozhodnutí. Dnes jsme spolu už před deset let a já si nemohla vybrat lépe.
Olina P. (51), Brno
