Je moderní držet dietu a být hubený. Dlouho jsme si všichni doma říkali, proč ne. Pak jsme si ale museli přiznat, že má Eliška vážné problémy.
Eliška se na mě usmála. Ale jen tak malinko. Do smíchu jí moc není a snad se už ani doopravdy od srdce usmát nedokáže. Přitom to byla kdysi takový smíšek. Co my jsme se spolu nadováděly když byla malá a smály se na celé kolo, až se za námi lidé pohoršeně otáčeli.
Jenže teď už jí bude sedmnáct a její situace vůbec radostná není. Trpí totiž poruchou příjmu potravy a ještě před pár dny bojovala vysloveně o holý život.
Kamarádky ji vyhecovaly
Eliška byla zdravé a moc pěkné děvče. Její mírná plnoštíhlost jí dlouho nebyla na obtíž. Až když se začala blížit puberta, dostala strach, že je tlustá. Všechny její kamarádky držely všelijaké podivné, někdy i dost drastické diety.
Jen aby byly co nejštíhlejší. Eliška je začala napodobovat. Musím uznat, že v té době shodila pár nadbytečných kilogramů a moc jí to slušelo.
Cesta k dokonalosti
Všichni jsme ji chválili a říkali jí, jak jí to sluší. Jenže to Elišce evidentně nestačilo. Chtěla být dokonalá. A tak se trápila hlady dál a dál. To ještě pořád bylo celkem únosné. Když shodila ještě další várku kil, byla krásně štíhlounká a kluci se za ní stále otáčeli.
Jenže i to bylo vnučce málo. Tehdy jsme se už snažili zakročit. Začali jsme hlídat, co Eliška jí. Vypadalo to, že se umoudřila. Při společném stolování vždy něco snědla a my byli spokojení.
Vodila nás pěkně za nos
Netušili jsme tehdy ani trochu, že Eliška vše, co u stolu sní, brzy zase vyzvrací na záchodě. Hubla v té době stále dál a dál a my dostali strach, že je nemocná. Nějaký čas trvalo, než se dceři podařilo Elišku dostat k lékařce.
Ta vyřkla podezření na anorexii. Nechtělo se nám to nejprve uvěřit. Ale museli jsme uznat, že problém Elišky je skutečně vážný.
Poprvé v nemocnici
Minulý rok v létě Eliška náhle zkolabovala. Bylo to u nás na chatě. Odvezli ji do krajské nemocnice. Byla dehydratovaná. Dostala infuzi, nějakou umělou výživu. A doktor doporučil, aby pár kilo přibrala, že je příliš hubená a zesláblá.
Eliška se mnou strávila čtrnáct dní na chatě a vypadalo to, že se umoudřila. Jedla i borůvkové knedlíky a skutečně trochu přibrala. Řekla mi, že se nemocnice bojí. A to na ni asi trochu zabralo. Bohužel ne na dlouho.
Bojím se, že umře
Nyní je tedy Eliška znovu v nemocnici. Je tak křehounká a slabá, že je s podivem, že ještě vůbec dýchá. Mám o ni strašný strach. Možná, že ji tady v nemocnici zachrání její tělo. Ale co bude dál? Anorexie je o hlavě o myšlení, které musí Eliška změnit.
Tedy pokud bude žít dál. Pevně v to doufám, ale bojím se. Moc se bojím.
Zdena K. (72), Litomyšl
