Důvěra je křehká věc, ale může se vyplatit a pomoci lidem, kteří v životě zabloudí.
Poté, co mi předčasně, ještě před šedesátkou, zemřel manžel, stal se pro mě útěchou kontakt s rodinami našich dětí. Měli jsme dva syny a dceru a všichni tři prožívali šťastné a bezkonfliktní manželství. A protože vnoučat bylo celkem sedm, neustále se u mě střídaly návštěvy, takže mi nikdy nebylo smutno. Většina z nich rovněž dělala radost mě i svým rodičům. Jen jedna dívka se zdála být, jak se říká, černou ovcí. Byla to mladší dcera z rodiny Jakuba, mého staršího syna. Jmenovala se Michaela a problémy s ní byly už na základní škole.
Dávali přednost starší dceři
Myslela jsem si o výchově Jakuba a jeho ženy své, ale nechtěla jsem se s nimi hádat. I méně zkušený pozorovatel by ale brzy poznal, jak rodiče zvýhodňují jedno dítě před druhým. Zatímco starší dcera byla doslova rozmazlovaná a snažila se všem skoro až podlézavě zalíbit, Michaela působila dojmem takového otloukánka. Přitom to většinou bývá naopak: rodiče věnují víc péče mladšímu ze sourozenců. Jakub byl ale kariérista a spoustu času trávil mimo domov a jeho žena Alice – kterou jsem neměla moc v lásce – se chovala jako typická maloměstská panička. Nebylo divu, že v takovém prostředí se mladší dcera při své povaze začala brzy bouřit. Nejprve to byla spousta neomluvených hodin. Nepomohly ani nejrůznější zákazy ani facka, kterou Michaela od svého otce dostala. Věděla jsem o tom, protože se mi svěřila. Myslím, že v té době hledala ve svém okolí nějakého důvěrníka a tak si vybrala mě. Přesvědčila se, že já o jejích problémech a názorech nikdy nebudu jejím rodičům referovat. Postupně jsem věděla o Michaele víc než vlastní otec a matka.
V osmnácti odešla z domova
Bylo skoro nemožné, aby se vnučka dostala se svým špatným prospěchem na nějakou střední školu. Mrzelo mě to, protože jsem věděla, že je chytrá a na studium by měla. O vhodném učebním oboru se radila se mnou a ne s Jakubem nebo Alicí. Přišly jsme na to, že by jí nejvíc bavila cukrářka. Na učňák se dostala, ale problémy s kázní pokračovaly i tam. Navíc se chytla špatné party a zapletla se i s drogami. O tom už mi na rovinu bohužel neříkala, dozvěděla jsem se to od Jakuba. Syn Michaele několikrát pohrozil, že jí vyhodí z domova, což samozřejmě do jejích osmnácti let udělat nemohl. Ona ale hned po dovršení plnoletosti odešla sama. Neobešlo se to bez další facky. Vnučku už jsem v té době moc nevídala a zdálo se mi, že se obrací zády opravdu k celému světu, a tedy i ke mně. Při těch našich několika setkáních jsem ale Michaelu ujistila, že ve mně má nadále oporu a může mi věřit.
Stála jsem při ní i v těžkých chvílích!
Syn a snacha se plně věnovali starší dceři, která úspěšně studovala práva na vysoké škole. O Michaele bylo skoro zakázáno mluvit. Také já jsem s ní ztrácela kontakt. Jednoho dne mi zavolali z psychiatrické léčebny, že tam byla vnučka převezena po pokusu o sebevraždu. Hned jsem jí jela navštívit a jezdila jsem pak za ní pravidelně. Ta důvěra z dětství, kterou ve mě měla, se znovu obnovila. Michaelu dovedla k přání se zabít drogová závislost. Podařilo se mi jí přesvědčit, aby podstoupila odvykací léčbu. Bolelo mě, když o velkých problémech své dcery nechtěl Jakub nic slyšet. Rodiče se od ní prostě nadobro odvrátili. Poté, co se vrátila z léčebny, bydlela vnučka u mě. Věděla jsem, že se v tom skrývá i riziko. Mohla mě okrást a utéct, ne-li něco horšího. Já jsem jí ale dál věřila a dávala jsem jí to najevo. Postupně se z problémů dostala, dokončila učňák, našla si práci a později i kluka. K drogám se už nevrátila. Dnes bydlí se svým přítelem a pravidelně mě navštěvuje. O svých rodičích ale nechce nic slyšet, stejně jako Jakub s Alicí o ní.
Alena D. (66), Praha
