Bývala jsem tvrdohlavá. Svoje zklamání jsem si málem až hýčkala. Dnes, po tolika letech, už vím, že lidé by měli umět odpouštět.
Moje neštěstí, které jsem kdysi považovala za celoživotní, zavinil dávný ples. Milovala jsem zimní plesy, žádný jsem nevynechala. Sníh křupal pod vysokými podpatky, pouliční lampy obdivně pomrkávaly. Aby ne, byla jsem nejhezčí děvče ze třídy. Dnes by tomu už žádné zrcadlo nevěřilo.
Vysoké nároky
Bylo o mně známo, že nad obyčejnými hochy ohrnuji nos. Čekala jsem na prince. A když jsem onoho dne před asi pětatřiceti lety podávala šatnářce zimník, na němž zvolna tály sněhové vločky, čímž jsem odhalila dlouhé světle modré plesové šaty pošité perličkami, zachytila jsem čísi pohled. Spustila jsem silně namalované řasy stydlivě dolů k zemi, ale během setiny vteřiny jsem si ještě stačila všimnout, že přišel princ. Konečně! Měl oči jenom pro mě. Protančili jsme celý večer. Jen my dva.
Princové neexistují
Naše pohádka neměla pěkný konec. Však to také nebyla pohádka a on nebyl žádný princ. Jmenoval se Jarda, končil střední průmyslovou školu strojní. Nejhezčí kluk, jakého jsem kdy viděla, a to počítám i časopisy a filmy v kině. Tvořili jsme oslnivou dvojici. Do doby, než jsem mu ve zmrzlém parku pod holými stromy prozradila, že jsem těhotná. Zamrzl rovněž. Vykoktal, že musí jít na vysokou školu a co by tomu řekla maminka, a normálně utekl! Zbabělec!
Sama s malou dcerou
Živé duši jsem neřekla, kdo je otcem, i když máma přede mnou téměř klečela a vyptávala se mě den co den. Odmaturovat jsem stihla, v létě se narodila holčička – Alenka. Když jsem se poprvé podívala do jejích pomněnkových očí, řekla jsem: „Jen my dvě. Napořád. Nikdo jiný.“
Spokojený život
Jakmile Alenka povyrostla, odstěhovaly jsme se spolu do hor na naši chalupu, přizpůsobenou celoročnímu obývání. Byla jsem málem šťastná. Alenka chodila do vesnické školky, já jsem pracovala v místním zemědělském družstvu jako účetní. Žádný muž nepřekročil náš práh, každého bych roztrhala. Jeden se však odvážil zaklepat na okénko.
Druhá šance
By to Jarda. Vystopoval nás. Řekl, že se jde podívat na malou. Čtyři roky poté, co se narodila. Křičela jsem, až zalezli i zvířata v lese do svých nor. Vyhodila jsem ho. Chodil vytrvale. Nosil květiny, prosebné dopisy, hračky. Udělal prý chybu, teď ji chce napravit. Odmítala jsem ho šest měsíců. Pak jednoho dne dcerka řekla: „Mami, ten pán, co tady pořád obchází, nemohly bychom si ho nechat? Já bych tak chtěla tátu! Holky ho normálně mají.“ A to byl konec mého vzdoru a hrdosti. Od té doby máme tátu taky. A žije se nám spolu dobře.
Ivana G, (55), České Budějovice
