Nehoda, kterou jsem přežila, byla strašná, ale potom přišly ještě horší věci.
Řízení auta mě vždy uklidňovalo i bavilo. Díky tomu, že jsme oba dva s manželem vydělávali slušné peníze, mohli jsme si dovolit mít každý svůj vůz. Já jsem ho potřebovala i kvůli své práci. Pracovala jsem na živnostenský list jako obchodní zástupkyně.
Ještě chvíli žila
Patřila jsem k odpovědným řidičkám. Nikdy jsem se nedopouštěla dopravních přestupků. Nejezdila jsem agresívně, nepřekračovala jsem povolenou rychlost. Ani při maximálním dodržování všech pravidel silničního provozu ale člověk nikdy nemá jistotu, že se něco nestane – vinou chování druhých řidičů. Před čtyřmi roky jsem se tak stala účastnicí nezaviněné havárie. Muž, který řídil auto v protisměru, se chtěl „pomstít“ řidičce, o níž si myslel, že ho schválně zdržuje. Proto ji, jak se říká, vybrzdil. Aby do něho nenarazila, vjela v panice ta žena do protisměru – přímo do cesty mému vozu. Naše auta se střetla ve vysoké rychlosti. Zatímco mě zachránil život airbag a odnesla jsem bouračku jen pár odřeninami, druhá řidička přišla o život. Po nárazu jsem měla ještě tolik duchapřítomnosti, že jsem vylezla z rozbitého vozu a běžela se přesvědčit, jak na tom je osádka toho havarovaného auta. Byla tam jen starší žena. Ještě žila a chvíli se na mě dívala – to už jsem volala záchranku, stejně jako pár kolemjedoucích řidičů. Byla zaklíněná v troskách auta. Když přijela sanitka, mohl už doktor ale pouze konstatovat smrt.
Nebyl to stopař
Ta tragédie mnou hluboce otřásla. Viníka nehody policie dopadla - na základě svědectví mého i dalších řidičů. Dostal nepodmíněný trest. To mi ale nedokázalo vymazat z hlavy vzpomínky na poslední chvíle života oné nešťastné ženy. Nějaký čas jsem se pak vyhýbala řízení auta, ale pracovní povinnosti mě donutily. Musela jsem několikrát projíždět i místem, kde se stala ta nehoda. Vždycky mi přitom přejížděl mráz po těle. Jednou jsem se tudy vracela za deštivého podzimního večera. Na poslední chvíli jsem si všimla, že u kraje silnice stojí nějaká postava. Myslela jsem, že je to stopař a protože opravdu hustě lilo, chtěla jsem udělat dobrý skutek. Zastavila jsem, postava se vydala směrem k autu. Najednou jsem s hrůzou spatřila, že má tvář oné ženy, zabité při nehodě! Nejprve jsem úplně ztuhla hrůzou, pak jsem zpanikařila a rychle odjela pryč. Vyprávěla jsem to doma manželovi a ten mi řekl, že jsem měla jen vidiny, protože se nějak projevilo trauma, které v sobě nosím.
Psycholog nepomohl, léčitel ano
Přízrak zemřelé ženy se mi začal zjevovat stále častěji. Nebylo to jenom ve chvílích, kdy jsem řídila auto. Jednou na mě čekala před domem, ale než jsem k ní stačila dojít blíž, rozplynula se. Souhlasila jsem s manželem, že musím vyhledat pomoc psychologa. Chodila jsem k jednomu dobrému doktorovi, ale ten dospěl kupodivu k závěru, že jsem v pořádku. Zjevení ale neustávala. Už mě to neděsilo tolik, jako tenkrát poprvé ve tmě a dešti na silnici. Přízrak ve mně budil spíš smutek. Když nepomohl psycholog, zařídila mi kamarádka návštěvu u léčitele. Od toho jsem se dozvěděla, že se na mě duch nešťastné ženy upnul proto, že jsem byla posledním člověkem, kterého v životě viděla. Doporučil mi, abych začala chodit do kostela a modlila se za spásu její duše a za odpoutání od tohoto světa. Uposlechla jsem ho. Opravdu to pomáhalo, přízrak se objevoval stále méně často a nakonec jsem ho přestala vídat úplně. Kdykoliv ale projíždím místem, kde se ta smrtelná nehoda tenkrát stala, cítím, jako by tam byl duch zabité ženy stále přítomen. Sice ho nevidím, ale pokud by se znovu objevil, asi bych tím nebyla překvapená!
Jarmila M. , (53), Praha
