Svoje děti jsem vychovala až příliš dobře. Když jsem prodala chalupu, nechtěly si ode mě vzít ani korunu. Musela jsem předstírat výhru v loterii!
Je mi jasné, že mnoho lidí má spíš opačný problém. Dětem a vnoučatům cpou peníze horem dolem a stále je to málo. Alespoň mi to vyprávějí moje kamarádky, a že jich mám hodně. Třeba Monika. Její syn je pořád samé: „ Mami, dej mi, mami, půjč mi.
Ve výsledku to vyjde nastejno, protože nikdy žádné půjčky nevrátí. Ani ostatní na tom nebyly lépe. Některé kamarádky dětem dávaly peníze, jiné jim kupovaly byty nebo auta. Nejhorší na tom bylo, že málokterý potomek si něčeho vážil.
Většinou to považoval za samozřejmou věc, protože i jeho vrstevníci neváhali natahovat ruku.
V důchodu jsem si dobře žila
Moji kluci byli odjakživa skromní, protože jim nic jiného nezbývalo. Jejich otec pil a já byla na všechno sama. Trpělivě jsem snášela jeho opilecké výlevy a dokonce platila i dluhy, které nadělal.
Když od nás později odešel, bylo to vlastně vysvobození. Alespoň už jsem se nemusela bát jeho pozdních návratů. Po odchodu synů z domova jsem si i se svým skromným platem připadala skoro bohatá. Za jídlo jsem mnoho neutratila a za to ostatní ještě méně.
Bydlela jsem v malinkatém domku na vesnici a chovala pět slepiček. I trochu zeleniny jsem si vypěstovala. Nic víc se mi na miniaturní zahrádku už nevešlo. Kluky jsem zvala pravidelně na nedělní oběd, abychom se viděli.
Potom se stalo něco, s čím jsem vůbec nepočítala. Zemřela moje vzdálená příbuzná a odkázala mi chalupu.
Peníze z dědictví nikdo nechtěl
Já to té paní slyšela vždycky jen z doslechu, nikdy jsem ji neviděla. O to větší bylo moje překvapení. Myslela jsem, že tohle je možné jen ve filmu! Příbuzná zemřela bez dětí a tak prostě dědictví připadlo mě.
Chalupa byla krásná, u vody a celkem hezky zařízená. Myslela jsem, že by tam mohli kluci jezdit na rekreaci, ale oni nechtěli ani slyšet. „Mami, co je nám do chalupy. Chceme cestovat! Můžeš tam jezdit ty!“ bránili se mým nabídkám a tak jsem chalupu za krátký čas prodala.
Zájemců bylo hodně a nejvyšší nabídka vysoce převyšovala moje očekávání. Prostě, z ničeho nic jsem zbohatla! Těšila jsem se, že přispěji synům na byt, ale nešlo to. Bylo oba hrozně paličatí a nic nechtěli přijmout.
Přemlouvala jsem je, prosila a dokonce i vyhrožovala, že dám všechno někomu cizímu, ale nic s nimi nehnulo. Mrzelo mě to. Nikdy ode mě nic nedostali a já si mám tolik peněz nechat jen tak na účtu? Nebo je dokonce utratit za nějaké blbosti?
Předstírala jsem výhru
A tak jsem vymyslela plán. Budu předstírat výhru! Prostě jim koupím los, ten sama setřu, jako vyhraji peníze a ty, protože budou jejich, si prostě budou muset vzít! Nebylo to tak snadné, ale nakonec se to povedlo.
Pomohl mi můj bývalý mistr z práce, který moc hezky maloval a taky uměl los znovu překrýt takovou tou stříbrnou vrstvičkou. Vypadalo to věrohodně, a když člověk nečekal nějaký podvod, ničeho si nemohl všimnout.
„Ten los vyhrává!“ zvolala jsem nadšeně po jednom zvlášť povedeném obědě. Kluci nechápavě kroutili hlavami a los mi nechali. Při dalším obědě jsem jim vyskládala „ výhru“ na stůl. „To si nenechám, je to vaše! Los jsem koupila pro vás! Já mám peníze z chalupy a vy z losu.
Je to spravedlivé!“ Kluci uznali, že mám pravdu. Vůbec je nenapadlo, že jim lžu. Ale byla to lež míněná v dobrém, tak snad to nebyl žádný velký hřích! Peníze přijali a já měla radost. Mohla jsem jim konečně přilepšit!
Karla P. (66), Třebíčsko
