Svědomí si s sebou člověk odnese i na onen svět a snaží se ho tam řešit.
Měla jsem vždy pro strach uděláno, takže mi nedělalo problém chodit na hřbitov k rodinnému hrobu ani za tmy. Nevěřila jsem na žádné nadpřirozené síly nebo strašidla. Proto jsem zachovala chladnou hlavu, když se mi stala před časem ta podivná věc.
Zaslechla jsem šepot
Hřbitov, kam jsem chodila, se rozkládal na poměrně velké ploše. Já jsem se tam dobře orientovala a cestu k hrobu rodičů a prarodičů bych dokázala najít i poslepu. Znala jsem za tu dobu i většinu náhrobků v okolí. Proto jsem si ihned povšimla, když o dvě uličky dál přibyl jeden nový.
Zastavila jsem se u něj a zjistila, že je tam pohřbený nějaký starší muž. Vzala jsem to na vědomí a asi bych se k tomu už nikdy nevracela. Netušila jsem, jaký zážitek mi ten nový náhrobek přinese.
Jednoho pozdního únorového odpoledne, kdy už bylo šero, a na hřbitově nikdo nebyl, jsem zaslechla tiché šeptání. Zmateně jsem se rozhlížela, odkud se ozývá. Nikoho jsem nikde neviděla.
Jakmile se šeptání ozvalo znovu, zjistila jsem, že přichází z míst, kam nedávno přibyl ten nový náhrobek. Slovům sice nebylo rozumět, ale hlas zněl stále hlasitěji a naléhavěji. Nejprve mě to zarazilo, ale pak zvítězila moje zvědavost.
Přešla jsem k onomu náhrobku. Jak už jsem napsala, jen tak něco mě nikdy nepolekalo, avšak tentokrát jsem sebou opravdu trhla. U hrobu se totiž vznášel obrys mužské postavy.
Co jsem se dozvěděla
Někdo jiný na mém místě by se dal nejspíš na útěk. Já jsem se nejprve musela štípnout, jestli se mi to nezdá. Nezdálo. Zeptala jsem se tedy té postavy, kdo je a co po mně chce. Hlasitějším šepotem mi onen hlas řekl, že se mnou chce jenom promluvit.
Měla jsem mu slíbit, že ho vyposlechnu. Souhlasila jsem a přízrak začal vyprávět o tom, co ho potkalo. Nechal si kdysi věštit od kartářky, co se mu v budoucnosti přihodí. Mimo jiné se dozvěděl, že se má vyhnout vánočním trhům, protože se mu tam může stát něco hrozného.
Muž uposlechl, ale pouze onen rok, kdy byl u té kartářky. Netušil, že varování platí i pro všechny další roky. V prosinci, který předcházel tomuto setkání na hřbitově, za mužem přijela jeho vnoučata. Vzal je s sebou na vánoční trhy.
Ta nejmenší vnučka se ale nekontrolovaně rozběhla směrem k silnici. Muž ji včas zastavil, ale sám nedokázal zabránit střetu s rychle přijíždějícím autem. To ho těžce poranilo. Na následky tohoto zranění pak druhý den v nemocnici muž zemřel. Stačil si ještě uvědomit, že se opravdu vyplnila ta předpověď kartářky.
Našla jsem řešení
Muž mi řekl, že cítí vinu za to, co se stalo, protože o tu věštbu nedbal. Připravil tak dceru o otce a dědečka o vnoučata. Přál si mít možnost omluvit se jim, ale nechtěl je vyděsit tím, že by se jim zjevil u hrobu, když tam přijdou položit květiny.
Pokoušel se tedy svoji omluvu zprostředkovat přes někoho jiného. Já jsem byla první, kdo si ho jako přízraku všiml. Tohle mi sdělil a pak se pomalu ztratil. Zůstala jsem ještě chvíli stát v tichém zamyšlení. Bylo mi jasné, že jeho přání budu moci těžko splnit.
Nemohla jsem spoléhat na to, že tady jeho dceru a vnuky potkám. A kdybych jim tlumočila, co mi přízrak říkal, měli by mě za blázna. Vyřešila jsem to proto jinak. Sepsala jsem celou příhodu na papír a ten jsem nenápadně vložila do květiny v květináči, která byla na mužově hrobě.
Při příští návštěvě hřbitova za týden jsem ji tam už nenašla. Věřím tedy, že ti, kdo si měli posmrtné poselství přečíst, si ho přečetli. Přízrak toho muže už se nikdy více neobjevil, takže to snad dopadlo podle jeho přání.
Martina L., (56), Olomouc
