Koupila jsem pro Leonku klisničku z cirkusu. Netušila jsem ale, jak tak malé dítě dokáže přesvědčit všechny o tom, že pomoc potřebují i ostatní.
Vnučka Leonka se narodila o dva týdny dřív a porod byl složitý, přidusila se. Musela do inkubátoru a několik dní nebylo jasné, jestli přežije. Ale všem, kteří o ní pochybovali, předvedla, že je statečné a odhodlané miminko. I přes nepříznivé prognózy byla od první chvíle naše malé sluníčko, pohodová a veselá. Všichni, prarodiče z obou stran, Leončina máma s tátou, strýčkové a tety jsme dělali vše proto, aby se měla co nejlépe. Nebylo to pro ní vždy lehké. Měla snahu se učit, jenže všechno pro ní bylo náročnější, než pro jiné děti. V době, kdy její vrstevníci chodili, ona se učila teprve lézt. Mentálně byla v pořádku, ale tělíčko jí nesloužilo tak, jak by mělo. Cvičili jsme s ní, chodili na plavání, na masáže, zkoušeli jsme reflexní masáže, Vojtovu metodu.
... Koně byli naděje
Pomalu ale jistě se vnučky stav začal zlepšovat. A pak nám někdo poradil, abychom zkusili hyppoterapii, při které si děti zlepšují pohyblivost a držení těla při jízdě na koni. Hned od prvního dne na jízdárně bylo jasné, že i kdyby jízda na koni nepomohla, stejně už Leonku od koní nikdo nedostane. Tak moc se do nich zamilovala. Trávili jsme s ní na farmě každou volnou chvíli. Nevím, jestli to bylo tím jejím zaujetím pro koně, jestli byla terapie tak zázračná nebo jestli v tu dobu začalo zabírat všechno, co jsme s ní podnikali, ale po nejistých krůčcích začala konečně ve svých pěti letech chodit a do první třídy šla po svých. Jako školačka nám dělala samou radost. Z toho, že je trochu jiná než ostatní děti si nic nedělala, byla veselá, podnikavá a vždycky jí bylo plno.
Byla to naše hrdinka
Jednou přišla z jízdárny strašně uplakaná. Majitelce tam přivezli tři koně z cirkusu. Leonce jich bylo líto a nejraději by si je vzala domů. Hned další víkend nedala jinak, než že si s majitelkou musíme promluvit o tom, co s koníky bude. Řekla nám, že by mohli zůstat u ní, ale pouze v případě, že by se našel někdo, kdo by jim platil žrádlo a veterinární péči. Rozhodla jsem se, že si jednu klisničku Polly, roztomilou komediantku, necháme. U domku po rodičích, kde bydlím, stála stáj, a stačilo ji jen zprovoznit. Leonka tehdy ale velmi překvapila. Rozjela neskutečnou akci i pro další dva koníky. Napsala a vytiskla letáky a dala dohromady dopis pro rodiče spolužáků. Umínila si, holčička ze druhé třídy, že i dalším dvěma zvířatům, co léta trpěla hlady a krutým zacházením, zajistí adopci, aby zbytek života prožila v klidu. A protože se už jako malá naučila díky svému handycapu bojovat, nakonec se jí to podařilo.
Marie (65), Vysočina .
