K desátému výročí jsem dostala od muže nádherné mourovaté koťátko. Zamilovala jsem si ho stejně jako ono mě. O to horší byla jeho náhlá ztráta.
Přestože jsem nikdy nepatřila mezi milovnice koček, malá mourovatá kulička, kterou mi manžel v den našeho výročí svatby donesl, mě naprosto uchvátila. Okamžitě se stala miláčkem celé naší rodiny. A jak se později ukázalo, ani my jsme jí nebyli lhostejní.
Sedával vždy na okně
Náš Mourek se nikdy netoulal, vždy se držel u domu. Pokaždé, když jsem přišla z práce domů a sundala si kabát vyskočil v kuchyni na okno, čumáčkem rejdil po skle a mňoukal, abych ho pustila dovnitř. A ani ten poslední večer, kdy jsme se viděli, to nebylo jinak. Pamatuji, že jsem nesla dvě těžké tašky plné nákupu. Zběžně jsem se rozhlédla po dvorku, ale Mourka jsem neviděla. Říkala jsem si, že je asi schovaný někde v teple. Přece jen venku už začínalo mrznout. Položila jsem tašky na zem, odemkla, znovu se rozhlédla a otevřela dveře. Kocourek ale stále nikde.
Náhlá noční návštěva
Později v noci mě vzbudilo zvláštní mňoukání. Hned jsem vyběhla k oknu, ale tam Mourek nebyl. Otevřela jsem proto dveře a rozhlížela se. Uviděla jsem ho, otočil se na mě a odcházel. Rozběhla jsem se za ním na ulici. Párkrát ještě zamňoukal a zmizel. Chtěla jsem jít už domů, když jsem si všimla zvláštní hromádky na kraji cesty. Byl to Mourek. Někdo ho musel srazit. Nedalo se nic dělat, byl mrtvý. Jak je ale možné, že jsem ho krátce předtím viděla? Přišel mi snad říci sbohem?
Zuzana N., (65), Mladá Boleslav
