Myslela jsem si, že pověry nefungují. Tragická událost změnila můj názor.
Se svojí sestrou Annou jsem měla hodně společného, ale v jedné věci jsme se lišily zásadně. Zatímco já jsem stála pevně nohama na zemi, Anna už od mládí tíhla k nejrůznějším záhadám a tajemstvím. Často jsme se kvůli tomu hádaly a já se Anně tak trochu vysmívala.
Tomu talismanu opravdu věřila!
Tím, co jsem si brala jako terč posměchu nejčastěji, byl talisman, který u sebe Anna nosila. Jednalo se o malou hračku, postavičku skřítka, která se dala běžně schovat do kapsy. Anna o hračce říkala, že jí dodává energii a že ji chrání před špatnými věcmi.
Měla ji neustále u sebe a v noci si ji dávala pod polštář. Pokud ji talisman skutečně chránil, dělal to dobře. Anna nikdy neměla s ničím problémy, ani se školou, ani s prací a dokonce ani se vztahy.
Kluka si našla dřív než já, ačkoliv jsem byla o dva roky starší. Já jsem to všechno přičítala tomu, že Anna je zkrátka schopná a inteligentní, ale sestra věřila, že jí k tomu dopomáhá talisman. Bylo mi pětadvacet let, když se pak stala ta hrozná věc, kterou si do smrti neodpustím.
Je to moje vina?
Anna toho dne jela jako už mnohokrát na kole za svým přítelem do nedaleké vesnice. Hodně spěchala, dokonce tak moc, že doma zapomněla svůj talisman. Mohla jsem ji na to upozornit, protože jsem to viděla.
Schválně jsem mlčela. Dodnes si to vyčítám. Sestru totiž po cestě srazil bezohledný řidič. Neměla vůbec šanci přežít, její zranění byla neslučitelná se životem. Jakmile jsem se tu zprávu dozvěděla, strašně to mnou otřáslo.
V duchu jsem stále před sebou viděla tu chvíli, kdy jsem se rozhodla Anně neříct o tom, že s sebou nemá ten talisman.Trápí mě to dodnes, a to od té strašlivé nehody uplynulo už přes pětatřicet let. Nikdy v životě už jsem se pak nikomu kvůli pověrám nevysmívala. Život mojí milované sestry to ale nevrátí.
Romana H. (61), Třebíč
