Maminka nás skoro vydědila

O tom, jak děti zapomínají na své staré rodiče a nechávají je o samotě, se toho už namluvilao hodně. Ale pravda je i to, že v dnešní době není jednoduché najít si čas na návštěvy, zvlášť, když máte náročnou práci a vaši rodiče bydlí daleko. Moje maminka byla vždycky neuvěřitelný společenský živel. Musela být všude, kde se něco dělo, a úplně nejspokojenější byla, když to dění mohla organizovat. Táta byl mnohem klidnější než ona. Přesto spolu měli spokojené manželství, a když zemřel, byla mamka opravdu moc nešťastná. Díky bohu se po roce vzpamatovala a zase se vrhla do života. 

Změnili jsme byt

V té době jsme se kvůli manželově práci museli odstěhovat z Prahy na Moravu. Měla jsem trochu výčitky svědomí, ale na sedmdesátnici byla maminka čilá a nepotřebovala nás. Každý večer jsem s ní mluvila po Skypu, věděla jsem, jak se jí daří, a když to bylo možné, vždy jsme za ní i s dětmi zajeli. Samozřejmě, že mi bylo jasné, že to takhle nepůjde na věky. Doufala jsem, že bude fit až do stovky, jenže člověk musí být realista. S manželem jsme byli domluvení, že kdyby se mamince zhoršilo zdraví, vzali bychom si ji k sobě.

Po mrtvici

Před rokem a půl postihla maminku mrtvička. Nic tragického, ale dost na to, aby se už necítila tak dobře. Když byla v nemocnici a po celou dobu, co se dávala dohromady, jsem byla s ní. Přes nepříznivé okolnosti to byly hezké chvíle. Maminka měla štěstí, za tři měsíce byla skoro stejně fit, jako dříve. I přesto jsem se jí zeptala, jestli by se raději nechtěla přestěhovat k nám. Mohli jsme pro ni dokonce pronajmout byt v domě, kde jsme bydleli. Chtěli jsme jí vyjít vstříct, jak to šlo. Ale narazili jsme. Ne že bychom to nečekali. Maminka ani nechtěla slyšet o tom, že by z Prahy odešla. Měla krásný byt, moc hezky zařízený, protože tatínek celý život sbíral starožitnosti. Měla tu také své přátele, svá milovaná divadla a parky. Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, nepřesvědčila jsem ji. Stížnosti nebraly konce Chvíli to vypadalo, že se všechno vrátí do starých kolejí. Ale netrvalo dlouho a maminka začala při svých telefonátech přesvědčovat mě, jestli bychom se nechtěli vrátit do Prahy. Rvalo mi to srdce, ale musela jsem jí pořád dokola vysvětlovat, že to nejde. Snažili jsme se k ní jezdit častěji, ale bylo to k ničemu.

Nesouhlasila

Každá návštěva končila debatou na téma, že bychom určitě v Praze našli práci a bylo by nám tam lépe než v Ostravě. Když maminka pochopila, že přesvědčit nás nebude snadné, začala vymýšlet jiný plán. Náš syn Damián měl jít na vysokou. A maminka si vzala do hlavy, že nejlepší by bylo, kdyby šel, jak jinak, do Prahy a bydlel u ní. Jenže syn měl skvělé výsledky a už před přijímačkami bylo téměř jasné, že pojede studovat do Anglie. Ale vysvětlit to mojí mámě bylo skoro nemožné. Když jí nevyšel plán s vnukem, začala mě při našich hovorech a při návštěvách vydírat svým zdravotním stavem. Pořád si na něco stěžovala, vykládala nám, že kdyby se jí něco stalo, umře bez pomoci. Chtěli jsme jí pomoct, jenže jsme se kvůli tomu nemohli přestěhovat. Pro nás to bylo jasné. Budeme rádi, když se k nám okamžitě odstěhuje. Všichni ji milujeme a budeme šťastní, když bude s námi. Ale na to odmítala přistoupit. Pak najednou začali vyčítavé telefonáty řídnout. Nevěděli jsme, co se stalo, ale maminka se přestala soustředit na přesvědčování. Začala častěji chodit do společnosti, vypadala, že omládla o deset let. Byli jsme rádi. Všechno to vypadalo jako nějaký malý záchvat strachu po té mrtvičce. Jenže pak se občas, jen tak mezi řečí, zmínila o nějakém Radkovi. Dělali jsme si doma legraci, že si našla na stará kolena ženicha, ale jak se ukázalo, taková legrace to nebyla.

Pozvala nás

Když přijel v létě Damián domů na prázdniny, pozvala si nás maminka do Prahy. Vypadala výborně, jenom začala chodit o holi. Když jsme se jí vyptávali, jestli je v pořádku a zda by nebylo lepší, kdyby alespoň na čas odjela k nám, řekla s povýšeným úsměvem že ne, že se o ni Radek postará. A potom nás opravdu šokovala. Prý chápe, že nemáme čas, ona ale potřebuje pomoc, a tak si našla Radka. A když jí nejsme ochotní vyjít vstříc a Radek jí splní každé přání, nemůžeme po ní všechno zdědit. Že nám nechá byt a úspory, ale starožitnosti po tatínkovi dostane Radek. Cože?! Ničím jsme mamince neublížili, a teď tohle? Navíc nám sdělila, že už všechno probrala s právníkem a udělala jakousi „neprůstřelnou“ závěť.

Cítím to jako zradu

Od té doby se snažíme dát vztahy s maminkou dohromady. Moc nám to ale nejde. Manžel zjistil, že onen Radek je profesionální lovec dědictví. Prostě nabízel starým lidem, kteří měli zajímavé starožitnosti, dokonalý servis výměnou za to, že z něj udělají dědice. Umí v tom chodit, a navíc to není nic nezákonného. Jen je to silně nemorální. Nejde o dědictví, ale maminku proti nám poštval. Chceme zkusit udělat všechno možné, abychom to změnili.

Marta (57), Jihlava

.

reklama
reklama

Komentáře