Celé město se veselilo, vítalo nový rok, ale mně do skoku nebylo. Připadala jsem si osamělá. A to mě přimělo vzpomínat.
Byla jsem na světě sama. Teď už ano. Koukala jsem se z balkonu, jak rachejtle s ohlušujícím rámusem rozsvěcejí oblohu, kouřila asi pětadvacátou cigaretu a cítila hořký smutek.
Ale ano, mohla jsem slavit poslední den roku s lidmi z domu anebo s přáteli z dětství, ale nechtělo se mi předstírat veselí, když jsem cítila jen nekonečnou beznaděj. Starý rok se nepovedl. Na jeho začátku jsem se rozvedla a v listopadu umřela máma.
Co bude dál? Nechtělo se mi na to myslet. Nikdo blízký mi už nezbyl. A pak jsem si znovu, asi posté, vzpomněla na tetu. Obloha vybuchovala, dům se skoro chvěl. Lidé řvali ochraptělými hrdly: „Ať žije nový rok!“ a já byla duchem jinde.
Mám tetu, máminu mladší sestru. Nikdy jsem ji neviděla, znám ji jen z fotografií. Naši o ní nemluvili. Ale když jsem se zeptala, odpověď jsem dostala. Teta mámu od jisté doby zuřivě nenáviděla.
Kůl v plotě
To ona totiž chodila s tátou jako první. A máma jí ho odloudila. Myslím, že takové věci se někdy stávají a měly by se odpouštět, ale teta neodpustila. Nikdy nás nenavštívila, ani pohled nenapsala. Přitom mámě to nebylo fuk, vím, že se o smír snažila, ale marně.
Byla jsem přesvědčená, že teta přijde alespoň na pohřeb, a žasla jsem, když jsem ji tam neviděla. Taková to byla nenávist. Musela mít tátu hodně ráda, protože se pak už nikdy nevdala. Je jako kůl v plotě – stejně jako já. Ale nezná mě a zjevně o mě nestojí. Rozechvěla mě zima. Zamáčkla jsem cigaretu a utekla do tepla.
Zavřela jsem televizi, v níž duněla další z mnoha nesnesitelných estrád, a ponořila se do myšlenek. Novoročním předsevzetím jsem se odjakživa vysmívala, ale teď si jedno dám. Vyhledám svoji tetu, jedinou blízkou bytost ve vesmíru. Přinejhorším mě vyhodí. Za pokus to stojí.
Šedivá neděle
A neodkládala jsem to. Vybrala jsem si pro tuto příležitost zachmuřenou lednovou neděli. Z okénka vlaku jsem pozorovala šedivou oblohu, lesy pocukrované sněhem a hejna havranů na polích i v korunách stromů.
Teta bydlela v maličké vesničce, nebyl tu ani obchod, ani hospoda, jen kaplička, autobusová zastávka a rybník plný hladových kachen. Zahradní branka nebyla zamčená, a tak jsem se dostala až k vzorně udržovanému domku.
Zabušila jsem na dveře. Otevřela starší paní a tázavě si mě prohlížela. Pak vydechla: „Nejsi ty…“ Kývla jsem a vletěla jí do náruče. Obě jsme se rozplakaly. „Stydím se,“ naříkala. „Hrozně se stydím. Měla jsem…“ Zarazila jsem ji. „Na tom už teď nezáleží, teto, to už je teď jedno. Hlavní je, že jsme spolu.“
Jarmila (53), Vsetín
