Zlatý šperk po prababičce měl podle tradice přinášet štěstí. Sama jsem se přesvědčila, že na té možná trochu neuvěřitelné historce je zrnko pravdy.

Ten medailonek se v naší rodině dědí od konce první světové války. Tehdy byl můj pradědeček zajatý v Itálii, a když se vrátil domů, přivezl prababičce zlatý šperk. Nikdy jí neprozradil, kde ho vzal, jen říkal, že nosí štěstí a že ho má opatrovat. Prababička si vzala jeho nabádání k srdci a před smrtí ho dala mé babičce se stejným ponaučením. A tak jsem ho před lety získala i já, to když mi ho maminka věnovala jako svatební dar i s tou trochu záhadnou historkou.

Štěstí se od nás odvrátilo

Třebaže nejsem pověrčivá, nedokázala jsem si představit, že by se medailonek ztratil. Prababička, babička i maminka prožily krásná manželství a kdo ví, třeba za to mohl právě ten šperk. Pak jsme se s manželem a dětmi stěhovali do nového domu. Když jsem konečně vybalila i šperky, zjistila jsem, že rodinná památka mezi nimi není. Jenže v denním provozu početné rodiny jsem na ztrátu rychle zapomněla.

Klid a pohoda jsou zpět

Potom ale dcerka vážně onemocněla, manžel přišel o práci a syn se chytl povedené partičky místní omladiny. Když už jsem propadala zoufalství, objevili se u nás doma mladí manželé, kteří od nás koupili starý dům, a přinesli mi medailonek. Zkrátka někde při balení vypadl. Nemusím vám říkat, že s jeho návratem se k nám pomalu vrátily pohoda a klid. A já ho co nevidět předám dceři, která se bude brzy vdávat a štěstí bude určitě potřebovat.

Jana P. (49), Šumperk