Naskytla se mi příležitost pracovat se samými mladými lidmi. Nejprve jsem se toho obávala, pak se ale ukázalo, že to bylo šťastné rozhodnutí.
Když jsem se podruhé rozvedla, řekla jsem si, že už to stačilo. Žádného chlapa už si nepustím do domu, a pokud se zamiluji, budeme jen partneři, kteří ale spolu nebudou žít. Prožila jsem si tak nepříjemné a bolavé vztahy, že už jsem toho měla opravdu dost a věděla jsem, že potřebuji mít čas sama na sebe a zahojit své zlomené srdce.
Kočky byly moje jistota
Po druhém rozvodu, kterým jsem si prošla těsně před padesátkou, jsem se hodně uzavřela sama do sebe. Bohužel jsem trochu vypadala jako ty zoufalky, co si ve filmech koupí kočku a koukají doma na seriály.
Vlastně jsem tak trochu i žila. Dvě kočky už jsem měla, vyhřáté místečko v práci také a teď už jsem jen čekala na to, až přestane bolet to srdce, aby se mi ulevilo. To ovšem nějak samo od sebe nepřicházelo.
Musela jsem udělat krok vpřed
Záchranný kruh mi ale nevědomky hodila kamarádka Dana, která se mě vždy snažila alespoň dvakrát za měsíc vytáhnout do divadla nebo na víno. Jednou ale přišla s nabídkou, že její dcera hledá v kanceláři novou posilu v mém oboru a mé zkušenosti by tam opravdu potřebovali.
Nejdříve jsem o tom ani neuvažovala, ale plat byl opravdu lákavý, a tak jsem si řekla: „A proč ne? Když neudělám krok dopředu, nic se nezmění.“ A tak jsem na to po chvilce váhání kývla. Doufala jsem totiž, že tímto krokem začnu novou a mnohem lepší etapu svého života.
Jsou jako má vlastní rodina
Nejdříve mě sice vyděsilo, že budu v kanceláří sedět s pěti mladými lidmi do třicítky, ale když si mě tam sami vybrali? Nakonec se z nich staly moje „nevlastní děti“ a takovou legraci a úžasnou atmosféru, jakou jsem měla v práci, jsem do té doby nikde nezažila.
Dokonce se z nás stali takoví přátelé, že mě brali s sebou na dovolené, posedět do restaurace a vlastně jsme byli jedna velká rodina i s mou kamarádkou Danou. Není divu, že jsem nijak nespěchala do důchodu, a i nyní zde pracuji na zkrácený úvazek.
Vlaďka E., 66 let, Teplice
