Můj malý synek skončil na vozíku

Můj syn byl nadějný sportovec. Kvůli jednomu nešťastnému okamžiku se jeho život obrátil vzhůru nohama.

Už potřetí jsem byla podívat na Petra v pokoji. Sedí otočené čelem ke zdi a kouká do prázdna. Jídla, které má vedle sebe na stolku se ani nedotkl. „Péťo, prosím tě, sněz alespoň něco.“ Snažím se mu domlouvat.

Vůbec nereaguje. Už vážně nevím, co mám dělat. Doktoři říkají, že to chce čas. Že poprat se s depresí není tak jednoduché. Zejména ne v případě, jako je můj syn Petr.

Prázdniny si užíval

Petra čekala ho nová životní etapa. Na podzim měl nastoupit na vysokou školu a zároveň byla před ním velká výzva. Účast na mistrovství republiky, poprvé mezi dospělými. Zatím si ale užíval zaslouženého prázdninového volna.

Lehce trénoval. Nejraději však jezdil na kole. Dělal si dlouhé výlety a našlapal stovky kilometrů. Vždy dojel domů včas, unavený, hladový, ale spokojený. Ale jednou jsem na něj čekala marně.

Srazil ho a odjel

Teprve až pozdě večer jsem se dozvěděla, že můj syn je v nemocnici. Ihned jsem se tam rozjela. Jenže ho operovali a stejně mě k němu vůbec nepustili. Co se stalo? Dozvěděla jsem se, že cewstou domů, jen pár kilometrů od našeho bytu, ho na silnici srazilo auto.

Bylo ještě světlo, syn měl reflexní prvky, byl dobře vidět. Navíc byl zkušený cyklista. Řidič ho však nejen srazil, ale ani nezastavil, aby mu poskytl první pomoc a zavolal záchranku.

Nemusel možná ochrnout

I lékaři se shodují v tom, že kdyby přišla pomoc rychle, nemusel můj syn skončit na vozíku. Takto ležel nějakou dobu v příkopu u silnice, než si ho všimla řidička jiného projíždějícího auta a zastavila. Zachránila mu život, ale trvalé následky už zůstaly. Péťa žil, ale zhroutil se mu celý svět.

Dlouhá léčba

Když ho konečně v nemocnici dali jakž takž do pořádku, odjel na rehabilitaci. Skončilo pro něj mistrovství, pětiboj. Ani do školy nemohl hned nastoupit. Navíc na nic z toho neměl ani pomyšlení. Uzavřel se sám do sebe, do svého světa a nikoho tam nepouští.

Život přece neskončil

Vozíme ho sice na nějaké psychoterapie, ale zatím to příliš nepomáhá. Už jsme z toho s manželem úplně vyřízení. Petr ani s námi příliš nekomunikuje. Všichni říkají, že to chce čas. Ale nedá se to vůbec vydržet.

Vždyť by Péťa mohl začít studovat. Navíc existuje řada sportů, které by mohl dělat i jako vozíčkář. Jen je třeba v něm znovu zažehnout tu životní jiskru, kterou v sobě měl. Ale jak.

Magda K. (51), Pelhřimov

reklama
reklama

Komentáře