Osudového muže jsem poznala na internetové seznamce

Příliš milovat a příliš důvěřovat. To bývá občas sázka do loterie, která ne vždycky vyjde. U mě je to zatím padesát na padesát.

S Karlem jsme se vzali krátce po střední. Nebylo nám ani dvacet let. Byli jsme zbláznění jeden do druhého. Žili jsme přítomností a o to, co bude za deset, dvacet let jsme se příliš nestarali. Brali jsme život tak, jak přicházel.

Den za dnem. A každý jsme se snažili užít na maximum. Jezdili jsem spolu po různých festivalech, na čundry po republice i do zahraničí. Moc jsme si naše společné chvíle užívali. Milovala jsem ho, takže když se mě pak zeptal, jestli bych si ho nevzala, bez sebemenšího zaváhání a také rozmýšlení jsem řekla ano.

Založili jsme rodinu

První roky manželství byly dokonalé. Žili jsme nejprve v baráčku u Karlových rodičů a pak jsme si našli vlastní byt. Byl malý, skromně zařízený, ale náš. Tři roky po svatbě se nám narodil syn Honzík.

Karel byl pyšný táta a ukázkově se o syna staral. Dva roky nato jsem opět otěhotněla. Bohužel v pátém měsíci jsem o dítě přišla. To byl první klín do našeho vztahu. Pak Karel přišel o práci a další problémy se na nás začaly řítit jako lavina.

Místo toho, abychom se je snažili společně řešit, začali jsme žít každý po svém. Po dvou letech mi Karel řekl, že si našel jinou ženu a že podává žádost o rozvod. Naše manželství trvalo necelých osm let.

Došlo mi, že už nechci být sama

Bývalý manžel zůstal bydlet ve stejném městě, dokonce i ve stejné čtvrti, takže jsme o syna Honzíka měli střídavou péči. Nového muže jsem nehledala. Samotné by bylo celkem dobře a říkala jsem si, že být nějaký čas sama mi pomůže, abych si utřídila myšlenky a řekla si, co od života vlastně chci.

Jenže roky ubíhaly a najednou mi bylo čtyřicet. Syn odešel na vysokou do Brna a já si najednou připadala sama a opuštěně. Věděla jsem, že najít si v tomhle věku chlapa na zbytek života nebude moc snadné a nepřála jsem si zažít další zklamání.

Našla jsem pana dokonalého

Ani jsem nevěděla, kde a jak začít. Obcházet sama bary a restaurace, to nepřicházelo v úvahu. Nakonec jsem si založila profil na seznamce. A štěstí se na mě usmálo. Začala jsem si psát se Standou, který byl o tři roky starší než já.

Také byl rozvedený a z prvního manželství měl sedmnáctiletou dceru. Psali jsem každý den, někdy i dvakrát nebo třikrát. Později jsme si i volali a nakonec se domluvili, že se sejdeme. Bydlel v Berouně, zatímco já v Praze.

Ale to nebyl problém. Měl pružnou pracovní dobu, takže za mnou jezdil nejen o víkendech, ale i během týdne. Pokaždé jsme šli na dobrou večeři, do divadla nebo do kina, na procházku podél Vltavy nebo jsme si pustili film u mě doma.

Se Standou jsme zjišťovali, že se k sobě skvěle hodíme. Rozuměli jsme si úplně ve všem, měli jsme spoustu společných zájmů. Byl prostě perfektní v každém ohledu.

Šťastně, a snad navždy

Netrvalo to dlouho a stalo se to, čemu jsem už ani nevěřila: znovu jsem se zamilovala. Připadala jsem si jako v sedmém nebi. Po pár měsících jsme začali přemýšlet o společném bydlení.

Já jsem ještě tajně toužila po svatbě. Nevydržela jsem to a zkusila ji navrhnout, s rizikem, že mě Standa odmítne. Neodmítl. Naopak – přiznal, že mě o ruku chtěl požádat už dávno, ale že k tomu nesebral odvahu.

Společně jsme začali plánovat náš den „D“. Nemohla jsem se druhé svatby dočkat. Vzali jsme se přesně rok od našeho prvního setkání. Obřad to byl sice malý, ale překrásný. Letos to bude už osm let, co jsme svoji a milujeme se pořád stejně. Možná ještě i o trochu víc. Jsem přesvědčená, že tentokrát to bude opravdu „dokud nás smrt nerozdělí“.

Ilona B. (50), Praha

reklama
reklama

Komentáře