Když zmizí paměť, zmizí i láska, která se kdysi odehrála.
Jak léta v životě přibývají, člověk se často vrací ke vzpomínkám na své mládí. A tak jsem si já, poté, co jsem odešla do důchodu, začala připomínat svoji první krátkou lásku.
Napsal mi z vojny
Tehdy mi bylo šestnáct let a jemu o tři roky víc. Jmenoval se Aleš a jak už to u prvních lásek bývá, zamilovala jsem se do něho úplně bezhlavě a naivně. Dokázal toho využít. Věřila jsem, že bude mým prvním i posledním a dala mu i svoji nevinnost. Odešel na vojnu a já jsem plánovala, že mezitím dokončím střední školu a pak se vezmeme. Jenže za pár týdnů ve vojenské službě mi Aleš napsal, že si na Moravě, kam narukoval, našel jinou dívku. Proplakala jsem několik nocí, ale život šel dál. Poznala jsem pak ještě několik vztahů a ve dvaadvaceti konečně našla toho pravého. Prožili jsme spolu šťastný život. Manžel ale bohužel zemřel předčasně a já zůstala na stáří sama. Vedlo mě to k tomu, abych se ohlížela po přátelích a známých z minulých let. A tak jsem si vzpomněla i na Aleše.
Jeho oči se rozzářily jen na chvíli
Přestože nepatřím k mladé generaci, pro kterou je internet druhým domovem, vyznám se v něm. Aleš měl dost nezvyklé příjmení, takže nebylo problém najít jeho adresu, dokonce i telefon. Dovolala jsem se jeho synovi. Dozvěděla jsem se, že Aleš je v ústavní péči. Zeptala jsem se, jestli bych mohla přijet, že se známe z mládí. Syn souhlasil. Vydala jsem se tedy přes půl republiky, abych po téměř půl století pohlédla znovu do očí první lásce. Byl to ale smutný pohled. Ty oči byly vyhaslé, paměť už si dávno odnesla Alzheimerova nemoc. Jen v jeden okamžik se mi zdálo, že se Alešovi rozzářily oči, když jsem mu ukázala starou fotografii. Potom se ale znovu vzdálily. Bylo mi z toho smutno. Dávno jsem mu jsem mu samozřejmě jeho zradu odpustila. Bohužel už se to nikdy nedoví, protože jeho vzpomínky na mě jsou nenávratně pryč.
Lída K. (62), Plzeň
