Dlouho jsem se vracela do normálního zdravotního stavu. Dostavily se nečekané komplikace.
Krátce po padesátce jsem se ocitla v přímém ohrožení života. Když mi lékaři sdělili diagnózu, smiřovala jsem se napůl s tím, že se nemusím uzdravit. Složitá léčba a náročná operace pak zcela vyčerpaly můj organismus. Všechno jsem ale přežila a po mnoha týdnech v nemocnici jsem byla konečně propuštěna do domácího ošetřování.
Poznala jsem mrtvou sestru
Doma jsem měla dokonalou péči, staral se o mě manžel a pravidelně mě navštěvovaly obě dospělé dcery. Jednoho odpoledne se mi stala podivná věc. Vedle botníku jsme na chodbě měli středně velké zrcadlo. Procházela jsem kolem něho a zahlédla kromě sebe ještě další postavu.
Okamžitě jsem se zastavila a podívala jsem se pozorně. V zrcadle skutečně vedle mě někdo stál, na chodbě jsem však byla sama. Ten člověk se jevil nejprve jako nezřetelný, pak se ale jeho rysy vyjasnily a já se zděšením poznala svoji starší sestru.
Ta kdysi zemřela při autonehodě – jí bylo tehdy dvacet let, mně patnáct. Roztřásla se mi kolena a bezděčně jsem vyslovila její jméno. Na to postava v zrcadle reagovala tak, že zvedla ruku a zamávala mi. Potom zmizela.
Ještě chvíli jsem stála před zrcadlem. Uvědomila jsem si, že mi tečou slzy. Ani jsem nevěděla, jak jsem se dostala zpátky do postele. Dlouho jsem nad tím přemýšlela a vysvětlila jsem si to nakonec tím, že se jednalo o působení léků, které jsem brala.
Odvracela jsem hlavu
O této příhodě jsem nikomu raději neříkala. Věděla jsem, že by každému připadala neuvěřitelná. Po týdnu se ale stalo něco podobného, jen s jiným člověkem. Tentokrát jsem v zrcadle spatřila svého oblíbeného profesora ze střední školy.
O tom jsem věděla, že předčasně zemřel na nevyléčitelnou nemoc. Zjevení trvalo jen chvilku, ale stejně jako moje sestra mi pan profesor ze zrcadla zamával. Pomalu jsem se začala bát o své duševní zdraví. Říkala jsem si, jestli nemám navštívit psychiatra.
Stále jsem si ale oba zážitky nechávala pro sebe. Stačilo, že jsem svým blízkým přidělala starosti fyzickými problémy, nemohla jsem je přece ještě zatěžovat podivnými halucinacemi. Zrcadla na chodbě jsem se ale nyní začala bát.
Kdykoliv jsem kolem něj musela projít, odvracela jsem raději hlavu. Pak jsem si začala dodávat odvahu a snažila se chovat normálně. Netušila jsem, že to nejhorší mě teprve čeká.
Dnes už si to umím vysvětlit
Další týden jsem totiž viděla mrtvé lidi každý den bez výjimky. Spatřila jsem tak v zrcadle oba své dědečky, strýčka, který spáchal sebevraždu i bývalou spolužačku, kterou zabil její manžel. Ačkoliv se žádné z těchto zjevení netvářilo zlověstně, byly to hrůzyplné zážitky.
Každý z přízraků se objevil jen na chvilku a vždy to končilo oním zamáváním. Stále jsem si vše držela jako své tajemství. Uvědomila jsem si, že se mi nic takového nestává, pokud je někdo doma se mnou. Čím častěji se tyto příhody opakovaly, tím více jsem byla otrlejší a bála se méně a méně.
Cítila jsem rovněž, jak se můj stav po operaci stále rychleji zlepšuje. Vracela jsem se k normálnímu životu a brzy jsem byla schopná nastoupit zpátky do práce.
S odstupem mnoha let se na všechny ty úkazy v zrcadle dívám spíše jako na něco kladného. Uvědomila jsem si, že ti mrtví lidé mě vlastně možná povzbuzovali, abych se brzy uzdravila. Pokud to tak opravdu bylo, jsem jim za to vděčná – i když mě nejprve pořádně vyděsili.
Marie B., (60), Ústí nad Labem
