S vyřešením záhady nám nakonec musel pomoci psychotronik.
Po mnoha letech strávených na sídlišti v Praze jsme se na stáří s manželem rozhodli přestěhovat se na vesnici. Delší dobu jsme hledali nějaký vhodný domek, který bychom mohli koupit za peníze, utržené z prodeje velkého sídlištního bytu.
Jednoho dne našel Štěpán, můj manžel, nemovitost, která se mi zalíbila na první pohled. Netušila jsem, co mě tam v budoucnu čeká.
Nemohla jsem zpátky na hladinu
Můj první dojem z fotografie se ještě znásobil poté, co jsem domek viděla na vlastní oči a mohla si ho projít. Působil skoro tak, jako by nepatřil do tohoto světa. V minulosti tu prý býval i malý obchod.
Nyní zde delší dobu nikdo nebydlel, protože dědicové původních majitelů žili v cizině. O prodej se začali zajímat až teď. Zorganizovat koupi bylo celkem snadné a do dvou měsíců jsme se mohli stěhovat. Oproti bytu v paneláku, kde jsem strávila většinu života, byl tento domek rájem na zemi.
Vládl zde klid, v okolí byla krásná příroda. Vypadalo to, že mě tu čeká pouze štěstí. Jedné noci se mi zdál strašlivý sen. Padala jsem v něm do vody, a přestože jsem se pak snažila dostat se zpátky na hladinu, nedařilo se mi to. Probudila jsem se ve chvíli, kdy už jsem byla téměř utopená.
Lapala jsem po dechu a byla jsem celá zpocená. Asi jsem i mluvila ze spaní, protože vzhůru byl i manžel. Rozsvítil lampičku na nočním stolku a ptal se mě, jestli jsem v pořádku.
Roztřeseným hlasem jsem mu vyprávěla, co se mi zdálo. Chvíli jsme si ještě povídali, abych se uklidnila. Znovu jsem usnula a až do rána spala klidným spánkem.
Mohl za to úplněk?
Ještě několik dnů se mi ten ošklivý sen vracel v myšlenkách a ve vzpomínkách. V reálném životě se ale nic strašného nedělo a tak jsem ho postupně vytěsnila z paměti. S jistým vysvětlením pak přišla moje sestřenice, která přijela na návštěvu.
Když jsem jí o tom snu vyprávěla, zjistila, že oné noci byl úplněk. A jak je známo, zvýšená měsíční aktivita mívá na sny velký vliv. Trochu se mi zpětně ulevilo. O to víc jsem se ale vyděsila, když se mi o dalším úplňku zdál stejný sen znovu!
Bylo to všechno úplně stejné: opět jsem padla do hluboké vody a nemohla se dostat nahoru. Znovu jsem se probudila celá vyděšená. To už byl zneklidněn i Štěpán. Bral to všechno vážně, ale ani on ani já jsme nepřišli na to, čeho by se mohla záhada s totožným snem týkat.
Dávná dívčí tragédie
Dvacet osm dnů byl opět klid. Přišel nový úplněk, kterého jsem se tentokrát už bála. Ukázalo se, že oprávněně, protože sen se znovu opakoval. Hledali jsme s manželem řešení. Štěpán navrhoval, abych si zašla na nějaké psychologické vyšetření, to jsem ale odmítla.
Cítila jsem se v pořádku. Mnohem vhodnější mi připadalo obrátit se na nějakého psychotronika. Domnívala jsem se, že za ty hrůzné sny může nějaké negativní energie v domě. Přes své známé našel manžel jednoho staršího pána, který měl v dané oblasti dobrou pověst.
Hned na první pohled jsem k tomuto pánovi pocítila důvěru. Vyzařovaly z něj vnitřní klid a laskavost. Posadil se na pohovku v obývacím pokoji a soustředil se. Vypadalo to, jako by upadl do nějakého transu. Po chvíli se probral a přišel s vysvětlením.
Zjistil, že náš domek má pohnutou minulost. Kdysi, v meziválečném období, zde bydlela rodina se dvěma dcerami. Ta mladší z nich se nešťastně zamilovala a rozhodla se skoncovat se životem. Našli ji utopenou v rybníku pár kilometrů odtud.
Dávalo mi to smysl. Zajímavé bylo, že po tomto odhalení se už nikdy onen děsivý sen neopakoval – jako by duše té nešťastnice z minulosti jen chtěla, aby se na ni nezapomnělo!
Irena B., (61), Posázaví
