Byla to moc hodná stará paní, s manželem mi jako dítěti dělali čerta s Mikulášem, pak mým dětem a letos slíbila vystrašit mého vnuka Matýska.
Sousedi Bartůňkovi mě znali od kočárku. Byli velcí kamarádi s mými rodiči, padli si do oka a noty hned, jak se přistěhovali.Chodili společně tancovat, do kina, na dovolenou a později se bez nich neobešla žádná oslava. Bratr se narodil rok po jejich Tondovi a já dva měsíce před jejich Oldřiškou. Jako děti jsme si spolu hrály, chodily do stejné školy.Brali jsme je jako tetu a strýce a děti jako bratrance se sestřenicí. Zkrátka jsme byli jedna velká rodina. Když jsme vyrostli, já zůstala v bytě našich, otec umřel brzy, a maminka nechtěla zůstat ve velkém bytě sama.Sousedi se dál účastnili našich oslav a zejména čert a Mikuláš v jejich podání byl velkolepá šou.
Spřízněné duše
Jak čas šel, soused zemřel, a paní Anička zůstala sama. O to více se utužily naše vztahy. Před čtyřmi lety se dceři narodil syn, můj první vnouček, Matýsek. Je to takový zlatovlasý andílek, kterého si sousedka zamilovala. Pořád říkala, že se určitě její manžel znovu narodil jako můj vnuk. I Matýsek sousedku zbožňoval.Měli spolu nějaký zvláštní magický vztah. I když už byla paní Anička stará a nemocná, přesto držela tradici a přicházela jako Mikuláš s košíčkem dobrot a dárků i k Matýskovi. Loni tomu mělo být taky tak.Jenže dva dny před Mikulášem odvezli Aničku do nemocnice a druhý den zemřela. Bylo to tak smutné! Vůbec jsme to nechtěli Matýskovi říct. Jen ale přišel odpoledne k nám, už se po staré babičce ptal. Zamlouvali jsme to, jak se dalo.Čas běžel, nalákali jsme do bytu několik čertů a Mikulášů – ale Matýsek se nenechal zabavit. Nechtěl jít spát, aniž by babičku Aničku viděl. Jak byl přetažený, nepříčetně zuřil a vztekal se. Blížila se jedenáctá hodina… Přišla jako anděl Najednou zvonek u dveří.
Kdo to může být?
Určitě někdo z domu, aby to dítě už přestalo řvát. Než jsem došla ke dveřím, stál Matýsek u mých nohou. Otevřela jsem a ve dveřích sousedka. Oněměla jsem překvapením. Měla rozpuštěné vlasy a na sobě dlouhou bílou košili.„Matýsku, Matýsku! Dám Ti pusu na dobrou noc a už ať jsi v posteli,“ řekla, sklonila se k vnukovi a políbila ho na tvář. Pak se otočila a zmizela v přítmí chodby. Matýsek se poslušně otočil a běžel do postele, zatímco já němě zírala do tmavé chodby.„Babička Anička je andílek?“ zeptal se mě vnuk před spaním. „Ano, Matýsku, babička Anička byla vždycky andílek a stále je!“ Tu noc jsem se probudila s pocitem, že se na mě někdo dívá. Anička stála u postele a usmívala se.Měla ve tváři neuvěřitelnou spokojenost. Během pár vteřin ale zmizela. Vstala jsem z postele a šla to říct mámě, ale setkala jsem se s ní na půl cesty v předsíni. Obě naráz jsme vyhrkly: "Anička se byla se mnou rozloučit!"
Irena (59), Choceň .
