Moje jediná dcera se zabila v autě. Než jsem si stihla utřít slzy, její manžel už prodával dům, který jsem na ni napsala. Nebýt kamarádky z mládí, byla bych na ulici.
S dcerou Petrou jsme měly krásný vztah. Celý život jsem jí dávala, co jsem mohla. Přesto ale nebyla rozmazlená, a všeho, co jsem pro ni dělala, si vážila. Proto jsem se taky rozhodla jí v mém pokročilejším věku odkázat domek, ve kterém jsem žila. Manžel zemřel už před patnácti lety a já si myslela, že bude lepší, aby byl dům už rovnou napsaný na dceru.
Když jsme zařizovaly formality, říkala jsem jí: „Petruško, já doma ale dožiju. Rozhodně mi musíš slíbit, že mě nešoupneš na stará kolena do domova důchodců.“ „Slibuju mami, vždycky se o tebe postarám!“ objala mě Petra a já jí samozřejmě věřila.
Dcera se zabila v autě
Dál jsem si spokojeně žila u sebe doma, kde mě dcera s vnoučaty často navštěvovala. Zeť svými návštěvami šetřil, protože jako vrcholový manažer měl málo času i na svou rodinu, natož na tchyni. Jenže pak se jednou večer vracela dcera autem z práce, na nepřehledném úseku ji naboural rychlý blázen, a byla na místě mrtvá. Zhroutil se mi celý svět.
Držela jsem se jen kvůli vnoučatům. Naštěstí i já jsem se měla kde vyplakat. Kamarádka z mládí Květa, se kterou jsme se občas potkávaly, u mě byla teď pečená vařená. Byla naprosto úžasná, vždycky když jsem potřebovala, nabídla mi rameno k vyplakání. Cítila jsem obrovskou vděčnost a to jsem ještě nevěděla, jak moc jí budu dlužit jen o pár měsíců později.
Zeť prodá můj dům
Když totiž proběhlo dědické řízení, zastavilo u mého domku drahé auto a z něj vystoupil zeť. Čekala jsem, že každou chvíli vběhnou dovnitř i vnoučata, ale dorazil sám. V obličeji byl tvrdý jako skála a stejně tvrdě i mluvil.
Odmítl kafe, sedl si a hned začal: „Tenhle dům byl napsaný na Petru a bude nejlepší, když peníze za něj uložím dětem na účet, na budoucí studia. Peníze budou pro tvoje vnoučata, neutratím z nich vůbec nic.“ „To jsem ráda, ale třeba tu někdo z dětí bude chtít žít,“ řekla jsem, protože jsem se stále domnívala, že mluvíme o daleké budoucnosti.
O té, ve které já už nebudu. „Ty budou vlastní bydlení řešit až za dlouho. Ale mluvil jsem s makléřem a radí rozhodně prodat teď, protože dům bude už jen ztrácet na hodnotě,“ pokračoval zeť. Já jen vykoktala: „Myslíš, jako prodávat hned? A kde bych bydlela?“
„Najdeš si něco menšího.“
„No to si tedy nenajdu. S Petrou jsme se domluvily, že tu dožiju. A já očekávám, že budeš její přání respektovat,“ sebrala jsem všechnu sílu k odporu. „Petra je mrtvá. Její práva na dům přešla na mě a děti, a protože vaše dohoda ve smlouvě není, neplatí.“
„Jak to myslíš, neplatí, co jsi to za hyenu?“ brečela jsem. „Hyena, co myslí na své děti! Je mi jedno, co si myslíš a co chceš ty. Jednou ses rozhodla dát Petře dům, a ta by ho jistě přenechala dětem. Rozhodl jsem. Máš asi čtrnáct dní na to si zabalit, pak se začne dům nabízet.“
Zachránila mě opět Květa
Když za tím neřádem zaklaply dveře, plakala jsem několik hodin. Dlouho jsem i zírala na sporák a přemýšlela o tom, že snad dům raději podpálím! Jenže vnoučata nemůžou za to, že jim umřela máma a mají tátu parchanta.
Zase jsem brečela, a ať jsem počítala, jak jsem počítala, se svým důchodem jsem si mohla dovolit tak pokoj na ubytovně. Celou uplakanou mě pak našla Květa na zahrádce, kde jsem jen seděla a hleděla do prázdna. Objala mě, tázavě zvedla obočí a já jí všechno vyklopila.
„Půjdeš k nám! Od té doby, co se kluk odstěhoval, máme v patře nevyužitý malý byt,“ řekla Květa a dodala: „Zaplatíš si energie, a když budu potřebovat, pomůžeš mi. Hezky si to u nás odpracuješ.“ Povzbudivě se usmála a stiskla mi ruku na znamení podpory.
„Neblázni, to přeci nejde. Co by tomu řekl Jirka?“ Bála jsem se, jak bude na nápad reagovat její manžel. „Určitě mu to nebude vadit. Když nebudeme chtít ani se nepotkáme. Navíc Jirka miluje tvojí bublaninu, když ji občas upečeš, bude šťastnej,“ řekla Květa a už druhý den mi nadšeně volala, ať balím.
Nechci ho už nikdy vidět
Ve chvílích, kdy jsem dokázala zapomenout na zeťovy nelidské praktiky, jsem se vlastně docela bavila. Připadalo mi, jako bych se na stará kolena stěhovala do dívčího penzionátu, protože jsme s Květou byly jako holky, které plánují společné bydlení. S pomocí Květy a Jirky jsem si odstěhovala, co šlo, a ostatní prodala, nebo darovala.
Zeťovi jsem pak jen poslala svou novou adresu, aby vnoučata věděla, kde mě najít. Jemu jsem ale řekla, že ho už nikdy nechci vidět. A jestli ho jen zahlédnu, budu ho žalovat. Naštěstí se tak nestalo, a kdyby nebylo všeho smutku po dceři, dalo by se říct, že jsem teď v soužití s obětavými přáteli opravdu spokojená. Zachránili mě a já je za to miluju!
Jarmila M.(69), Čáslav
