Navždy se loučíme s televizní hlasatelkou Kamilou Moučkovou. Zemřela ve dvaadevadesáti letech.

Přišla o milovanou práci i o muže, pro kterého žila. Tato obdivuhodná žena byla tvrdá jako žula a odmítala se i v pokročilém věku při chůzi opírat o hůl. Co dělala den před srpnovou okupací Československa, to si pamatovala celý život. Byla s partnerem Jiřím Zahajským (†68) u Werichů na jejich šumavské chalupě, večer jeli do Prahy, šli normálně spát. V půl druhé v noci telefonoval Jiří Dienstbier (†73) a křičel do sluchátka: „Kde jsi? Obsazují nás Rusáci!“ Hlasatelka tomu nemohla uvěřit, nechápala, jak by mohla sovětská vojska překročit hranice cizího státu.

Měla tu informaci za špatný vtip, což trvalo jen okamžik. Nasedla do auta s tím, že pojede do televize a brzy uviděla prvního mrtvého a první tanky. Byla k smrti vyděšená. Když dojela na pracoviště, hned se začalo vysílat, zprávy z Prahy vypadaly jako zprávy z bojiště. V jednu chvíli si všimla, že za ní stojí dva vojáci a míří na ni samopaly. To, co cítila, byl v prvé řadě strašný, nepopsatelný vztek. Odvážně mluvila dál, ale ne dlouho. Asi v půl desáté dopoledne okupanti vypnuli televizní vysílač Cukrák a červené světlo na kameře zhaslo. Týden pak matka tří dětí ilegálně vysílala z hloubětínské Tesly.

Pak přestala, protože plačící