Udělala jsem strašlivou chybu a po zbytek života se jí budu snažit napravit. I když potrestaná už jsem byla.

Daniel mi běží naproti. Jeho manželka tlačí před sebou kočárek s mou nádhernou vnučkou. Když ji beru do náruče a vidím svého spokojeného syna a jeho milou ženu, jsem doopravdy šťastná. Absolutní pocit ale přesto neustále kazí můj trvalý pocit viny. Vždyť stačilo málo a já bych nic z toho, co se tu odehrává, neprožívala.

Moje milovaná Alička

Před třiceti lety se mi narodila Alice, moje krásná dcera. Byla jako obrázek, strašně milá a sladká. S manželem jsme ji milovali od prvního okamžiku. Byli bychom jí snesli klidně modré s nebe. Když jí byly dva roky, narodil se nám syn Daniel. Chvíli trvalo než jsme zjistili, že je hluchý. A od té doby se se mnou stalo něco nepěkného.

Nespravedlivá matka

Místo, abych logicky napnula větší péči o hendicapovaného syna, začala jsem upřednostňovat dceru. Byla tak šikovná a nadaná a já potřeboval s ní chodit na různé kroužky, abych ten její talent rozvíjela. Alespoň tím jsem si to tehdy odůvodňovala. Samozřejmě, že jsem Daniela úplně neodstrčila. Všichni jsme se spolu s ním učili znakovou řeč. Ale přiznám se, že jsem své neslyšící dítě od samého začátku podceňovala. Naštěstí aspoň můj manžel se snažil o Daniela starat. Občas jsme se kvůli mému přístupu i dost pohádali. Ale nic nepomáhalo.

První velké úspěchy

Alice se výborně učila a také skvěle plavala a hrála tenis. Vyhrávala plavecké závody, umisťovala se na turnajích. Věnovala jsem jí celý svůj volný čas, jezdila s ní po závodech. Syna jsme většinou nechávali doma. Buď zůstal s tátou, anebo, když jel i manžel, byl u babičky. Nikdy neprotestoval. Jen býval dost smutný a moc s námi nekomunikoval. Já ale pořád jen vychvalovala Alici. Byla jsem na ni tak pyšná. Jenže pýcha předchází pád.

Obrovská rána

Alice měla ten víkend tenisový turnaj a Daniel dostal neštovice a já s ním, protože jsem je v dětství neprodělala. S dcerou proto odjel manžel a já byla doma, celá pomazaná tekutým pudrem a hrozně naštvaná na Daniela, že mě nakazil a já nemohla jet povzbuzovat dceru. Druhý den, při návratu domů, měl manžel autonehodu. Čelní náraz nepřežil ani on ani Alice. Nastala tma, život pro mě skončil. A veškerá zloba se obrátila proti Danielovi. To kvůli jeho neštovicím jsem nejela také.

Syn se snažil marně

Daniel, přestože sám byl ze smrti táty a sestry hodně špatný, snažil se ještě podporovat mě. Chtěl mi dělat za každou cenu radost. Snažil se ve škole, pomáhal mi doma. Jenže já ho od sebe pořád odháněla. Dokonce mě napadlo, proč v tom autě raději neseděl on místo mé milované Aličky. A to jsem neměla dělat. Takové myšlenky bývají spravedlivě potrestané.

Šokující příchod domů

Už když jsem otvírala dveře, tušila jsem, že není něco v pořádku. A pak jsem uviděla svého syna v krvavé louži. Podřezal si žíly. Už nevydržel to moje tiché obviňování, že za všechno mé neštěstí nese vinu. Zavolala jsem záchranku. Přežil, ale o život bojoval statečně dost dlouho. Z nemocnice se už ke mně nevrátil. Napřed bydlel u babičky a pak se postavil na vlastní nohy. Spolu jsme se vídali dost málo. Ani jeden z nás nechtěl otvírat naše staré bolavé rány.

Můj život nestál za nic

Já si ale začala uvědomovat, že hlavní vinu na tom, co se mému synovi stalo, nesu já. Byla jsem teď úplně sama. Cítila jsem velkou prázdnotu a hrozně ráda bych se se svým synem vídala. A konečně, poprvé v životě, poznávala, jaký doopravdy je. Bylo to několik naprosto zoufalých let, které bych nepřála prožít ani svému nejhoršímu nepříteli. Synův život jsem mohla pozorovat jen zpovzdálí. A vedl si překvapivě velmi dobře. Podařilo se mu vystudovat, našel si dobou práci. A nakonec i partnerku.

Přece jen mě pozval

Když jsem uslyšela, že se Daniel bude ženit, přepadl mě strašlivý smutek. Tak moc bych chtěla být na jeho svatbě, ale předpokládala jsem, že o to nebude stát. Byla jsem proto překvapená, když se objevil u mých dveří i s Adélkou, jeho nastávající. Přišli mě pozvat na svatbu. Adéla působila trochu jako tlumočnice. Znakové písmo jsem poněkud pozapomněla. Ale rychle jsem si ho zase obnovila, protože od té doby se se synem a jeho rodinou vídám pravidelně. Syn mi, zdá se, odpustil A co víc si mohu přát.

Soňa N. (54), Znojmo