Nezáleží na tom, jak se spolu lidé dají dohromady, ale zda jsou šťastní.
Seznámit se lze různě: na pracovišti, v okruhu přátel, v sousedství. Některá seznámení jsou ale docela zvláštní, neuvěřitelná a legrační. Jako třeba to moje s druhým manželem.
Ozvalo se bouchání na dveře
Po bouřlivém rozvodu jsem se v jednačtyřiceti letech zařekla, že už si s žádným chlapem nic nezačnu. Dost dlouho jsem to předsevzetí dodržovala. Měla jsem dost kamarádek na to, abych se nenudila. Syn studoval na gymnáziu v Praze a bydlel u mojí sestry, takže jsem ho mívala doma jen každý druhý víkend. Proto pro mě nebylo problémem odjet na tři týdny do lázní, když se naskytla příležitost. První dva týdny jsem sdílela pokoj se sympatickou paní z Moravy, ten třetí už jsem zůstala sama. A hned první večer se to stalo. Seděla jsem v křesle a četla jsem si, když se ozvalo zoufalé bušení na dveře. Zvědavost zvítězila nad opatrností a já šla otevřít. Stál tam celkem sympatický muž asi mého věku a prosil mě, jestli by se mohl na chvíli schovat v mém pokoji – že prý mi všechno vysvětlí.
Nečekala jsem, že ho znovu uvidím
Po krátkém váhání jsem neznámému poskytla úkryt. Poděkoval mi a vzápětí vysvětlil, že se musí schovat před rozzuřeným manželem jedné z lázeňských návštěvnic, který ho s ní málem přistihl v pokoji. Pobavilo mě to, zvlášť když můj „azylant“ líčil podrobnosti. Jakmile nebezpečí pominulo, odešel, ale ráno jsem od něho na recepci našla písemné poděkování a bonboniéru. Po návratu do Prahy jsem jednoho dne kráčela po Václavském náměstí, když se můj pohled střetl s pohledem muže, který šel proti mně. Byl to ten muž, kterého jsem tehdy zachránila. Pozval mě na kávu. Neodmítla jsem a tak vlastně začal můj další velký milostný příběh, který nakonec vyústil až do druhého manželství. Jsme spolu už patnáct let a docela nám to klape. Do těch lázní si občas zajedeme, ale pokoj v místním hotelu už sdílíme společný.
Klára S. (56), Praha
