Do starého dubu na kraji lesa jsme nožíkem vyryli datum předpokládané svatby, která se však bohužel neuskutečnila.

V době, kdy se můj příběh odehrál, mi bylo čtyřicet tři let a neměla jsem, podle svého názoru, žádnou budoucnost. Pracovala jsem jako účetní a bydlela s matkou, která mě občas trochu popichovala jedovatými poznámkami, většinou na téma, že jsem osamělá stará panna. To jsem věděla i bez ní. Snažila jsem se na to nereagovat.

Žádná budoucnost

Žily jsme v domě samy, táta umřel, sestra se provdala do Německa a já jsem se nikdy nevdala. Nějak to prostě nevyšlo, lepil se na mě jeden ženatý chlápek za druhým, čekala jsem, až se konečně rozvedou, ale bylo to marné čekání. Teď už se nelepil nikdo, zato jsem téměř slyšela, jak se tichými krůčky blíží stáří. Ženatí se dávno zaměřili na mladší a hezčí partnerky, mně zbyl jen stůl v ošklivé kanceláři, starý oprýskaný baráček a nervózní matka, která mi pichlavými poznámkami komplikovala život.

Vzpomínky na první lásku

Tehdy bylo babí léto, z trávy svítilo žluté listí, z lesa se nesla lákavá vůně hub, po ránu stála nad městečkem mlha hustá jako podmáslí. A když se pak takhle v sobotu kolem jedenácté hodiny konečně rozpustila, nevěřila jsem svým očím: za živým plotem, který nás dělil od sousedů, jsem uviděla jejich syna Jiřího, svou první lásku. Věděla jsem, že je to on, ale za ta léta se dost změnil. K rodičům skoro nejezdil, teď se tu zčistajasna objevil po tolika letech a mně se vybavilo všechno to, co jsme spolu prožili. Jeho rodina se přistěhovala, když mi bylo sedmnáct, Jiřímu o tři roky víc. Hustě pršelo, Jiří měl tmavý kabát, který mu neobyčejně slušel, běhal deštěm sem a tam, a spolu se svým otcem stěhoval nábytek. Tehdy jsem na něj civěla, schovaná za záclonou, tak soustředěně, že jsem ani neslyšela, že do mého pokojíčku potichu vešla máma a řekla. „Abys z toho okna nevypadla.“

Ztracená kočka

Ten den poprchávalo až do večera, kdy jsem se šla podívat ven a zjistit, kam se zatoulala naše kočka, která nás s Jiřím nakonec seznámila. Seděla pod stříškou na sousedově zahradě a hezoun ji hladil. Jakmile mě uviděl, povídá: „Hledáš tuhle kočku?“ Když jsem kývla, kočku mi přes plot podal, krásně se usmál a řekl: „Já jsem Jiří.“ Od té chvíle jsem v tom lítala! Nahlížela jsem do oken a hádala, kde má asi pokoj. Když jsme se někde potkali, pochopitelně jsem předstírala, že je mi úplně ukradený, a on se snažil o totéž. Předstírali jsme to oba a ani jednomu z nás to moc nešlo. Pak nás noví sousedé pozvali večer na táborák, abychom se trochu seznámili.

Naše pohledy se setkaly

Seděla jsem tam, poslouchala praskání ohně a přemýšlela, co si s tou zoufalou, neopětovanou láskou počnu, zatímco moji a jeho rodiče se bavili o tom, jak správně betonovat. Zvedla jsem nešťastné oči a zadívala se do jeho. Zajiskřilo to tak mocně, že se ten táborák mohl jít schovat. Ještě ten večer jsme spolu začali chodit. Byla to láska jako hrom, takovou jsem už nikdy později nezažila. Dokonce jsme do dubu na kraji lesa nožíkem vyryli datum naší svatby. Tedy, předpokládané datum svatby, která se nikdy neuskutečnila.

Ke svatbě nedošlo

Všechno začalo tím, že nepřišel na můj maturitní ples. Stužkovanou jsem probrečela, kdekdo si myslel, že slzím kvůli tomu, že mi končí nejkrásnější životní období, ale nebyla to pravda. Stokrát mi pak vysvětloval, že byl na koleji a ujel mu jediný autobus, který potřeboval, aby se na ples dostal. Bylo to pro mě takové zklamání, že jsem ho nepřekonala. Už jsme to neslepili. První lásky nikdy nevydrží, řekla mi tehdy máma. Pak mi úplně zmizel ze života. Od jeho rodičů jsem věděla, že se oženil a odstěhoval někam na Moravu. Domů vůbec nejezdil, snad jen na Vánoce, ale tak nenápadně, že jsem si toho většinou ani nevšimla. A teď najednou stál na zahradě jako za starých časů a, světe zboř se, díval se na moje okno.

Další hledání kočky

Nemohla jsem si pomoct, vyšla jsem z našeho oprýskaného baráku, kde bolestně scházela mužská ruka, a povídám: „Neviděl jsi naši kočku?“ K mému úžasu mi ji podával. Byla to samozřejmě už jiná kočka než tehdy, přesto jsem otevřela oči dokořán samým údivem, že nezapomněl, že to všechno nosí v paměti takových let. Usmíval se skoro tak pěkně jako kdysi a stále s tím úsměvem řekl: „To datum naší svatby, co jsme tehdy napsali na dub, už asi nestihneme.“ To tolik nevadilo, hlavně že jsme nějakým zázrakem stihli miminko. Svatba nebyla, protože Jiří byl tehdy hodně poničený rozvodem, ale větu: „Podívejme, stará panna si čte na zahradě,“ jsem už od matky nikdy neslyšela.

Ivana O. (59), Plzeňsko