Odpouštět není vůbec jednoduché. Mimo jiné také proto, že kolem odpouštění existuje celá řada předsudků. Odpuštění rozhodně není zavřením očí nad tím, co se stalo. Nad tím, co mi někdo udělal. Není to ani prominutí dluhu, omluva či zapomenutí.

Nejde o popření

Odpuštění není popřením. Popření zahrnuje nechuť zabývat se tím, co se stalo. Odpuštění nezapírá spravedlnost. Rozhodně není smírem, kdy se odpouštějící začne chovat, jako by se nic nestalo.

Odpuštění je ve skutečnosti jen prvním krokem na cestě smiřování nepřátel, který může udělat ten, kdo byl poškozen. Nejde o předstírání toho, že vše je v pořádku, když cítíte, že tomu tak není. Ovšem nejde ani o povýšený a nadřazený postoj nad druhým, který něco provedl.

Co je odpuštění

Prominout druhému je šance, jak zastavit vzniklý konflikt, který vás tíží. Jde o snahu zbavit se rušivého prvku ve vzájemném vztahu. Přitom se otevírá naděje do budoucnosti pro účastníky konfliktu.

Odpouštění je zaměřeno v prvé řadě na toho, komu bylo ukřivděno. Jde v něm o to, aby často nesnesitelná tíha ukřivdění z něj byla sejmuta. Odpustit ale může z vlastní iniciativy i ukřivděný. A nemusí čekat až na to, co udělá viník.

Chce to odvahu

Skutečně odpustit ale není vůbec jednoduché. Chce to člověka silného, odvážného a osobnostně zralého. Jen takový je odpuštění schopen. Slaboch se naopak kochá úvahami o pomstě. Odpouštějící musí být statečný, protože někdy musí čelit jízlivým narážkám jak viníka, tak jiných lidí, kteří považují odpuštění za projev slabosti.

Stojí to však za ten následný osvobozující pocit. Protože přestat se mračit na druhého člověka, vyrovnat se se situací a neutápět se v pomstychtivých myšlenkách, přináší pocit štěstí.