Byla jsme taková parta ztřeštěných holek, to se ještě jezdívalo stopem bez problémů. Dneska už by to asi bylo obtížné. Nic jsme nebraly vážně.
Jezdili jsme si po našem světě a dělaly z toho bojovku. Vylosovaly jsme si víkendový cíl a pak jsme vyrazily. Každá sama, abychom se zase setkaly. Pak jsme si vyprávěly příběhy, které jsme nasbíraly cestou. Co nám vyprávěli řidiči, jak sekali patky, snažili se nás zaujmout. Jenže kampak na nás. Vdávat jsme se nechtěly ani jediná. Vždyť my si ještě chceme užít volnosti a života.
Byl to omyl
Když jsme vyrážely na folklórní festival do Strážnice, spojily jsme se s Jindrou a vyrazily společně. To ještě pravidla našich závodů povolovala. Než jsme se z kolejí dostaly na okraj Prahy, bylo to šílené, říkaly jsme si a netušily, co nás čeká. Zastavil nám chlapík, že nás posune dál. A vysadil nás u pumpy na dálnici za Prahou. „Já myslela, že jede dál,“ řekla naštvaně Jindra a vztekle kopla do kamínku, který nabral sílu a trefil okno pumpy. Byla v nás malá dušička, jestli to okno náhodou nevysklí.
Zase znova
Čerpadlář vystřelil z boudy jako čertík z krabičky. Rozhlížel se kolem, kdo mu střílí do oken. Ale viděl jen dvě holky s bágly, které vyhlížely někoho, kdo je sveze. „Po dálnici chodit nesmíte,“ houkl na nás naštvaně a zase zmizel. Stoply jsme si tiráka, který nás dovedl na místo, odkud jsme ráno vyjížděly. „To je snad sen,“ rozčilovala se Jindra. „Všechny tam budou dřív než my!“ Ale raději už do ničeho nekopala. Zastavil nám takový veselý pár ve staré škodovce. Ale vzadu už někdo seděl. „Pět je pohoda,“ ujišťoval náš řidič. Že prý jeden do Jihlavy, jestli nám to stačí. Když neskočíme zase zpátky na stejném fleku, tak stačí, pomyslela jsem si. Všichni jsme si povídali a cesta vesele ubíhala.
Byli to cizí lidé
U Kutné Hory auto zastavilo. Kluk, který seděl s námi vzadu poděkoval za svezení. A my myslely, že patří k těm vepředu. Rozjeli jsme se a v Čáslavi vystoupila holčina z předního sedadla. To už jsme si připadaly jako v autobuse. „Rád vozím lidi,“ vysvětlil řidič. „Na cestě je lepší společnost.“ V Polné zastavil. „Dámy, tady už bude muset jiný povoz,“ a poradil, že existují dvě cesty dál, takže máme větší šanci. No, dařilo se jen částečně, ale nakonec jsme se do Strážnice dostaly někdy kolem půlnoci. Na cestě do skanzenu bylo veselo.
Výkřik jsem slyšela jen já
Hledaly jsme, kam složíme hlavu a skončily u nějakého pódia na stadionu. Lidi kolem zpívali, popíjeli a kupodivu ještě prodávali klobásky. Rozhodly jsme se, že kámošky budeme hledat až ráno. V tom jsem zaslechla nějaký výkřik a žblunknutí. Jindra nic neslyšela. Ale já se rozběhla k místu odkud jsem ten výkřik slyšela. A málem spadla do vody. Tam se mlátil nějaký člověk ve vodě. Našla jsem nějakou větev a podala mu ji. Chvilku se ještě v té vodě motal a pak větev chytil. Byl to Roman. Ale to už vedle stála Jindra a pomohla mi ho vytáhnout. Už jsme spolu padesát let a pořád si to naše seznámení připomínáme. „Hele, rybník,“ varuji Romana před každou vodou. „Neboj, vždyť mám tebe,“ políbí mě na čelo.
Dagmar A. (68), Roudnice nad Labem
