Měla jsem v životě jedno velké štěstí, a sice možnost otevřeně se svěřovat své matce. A musela jsem uznat, že se mi vždy snažila poradit dobře.
V některých případech jsem si ale musela najít pravdu sama, a docela to bolelo. Už v době dospívání mi říkala ohledně budoucího partnera: „Nikdy nedej na to, jak muž vypadá. Pod pěknou tváří se skrývá často jen prázdnota. A také se nikdy nedívej, kolik má muž v peněžence. K bohatství se dá přijít různě, i nepoctivě.“ Rozumově jsem matčinu radu chápala. Ale jak už to tak bývá, srdce se jí neřídilo.
Úplně jsem se sesypala
V osmnácti jsem se zamilovala do třídního krasavce. Dnes zpětně vidím, že byl přesně takový, jak máma líčila: prázdný, namyšlený frajírek. Bláhově jsem se domnívala, že mě opravdu miluje. Stala jsem se ale jen jednou v řadě. Trvalo mi dlouho, než jsem to pochopila. Málem jsem kvůli tomu neodmaturovala. Chtěla jsem si dokonce vzít život, natolik mě nešťastně skončená láska srazila ke dnu. Naštěstí zvítězil pud sebezáchovy.
Pokusy a omyly
Od té doby jsem byla vůči citům a vztahům hodně nedůvěřivá. Rozhodla jsem se, že nikdy víc už nedám na povrchní zjev. Schválně jsem si vybírala jako případné partnery kluky spíš zakřiknuté, zakomplexované, jenže to také nebylo ono. Z muže má vyzařovat určité zdravé sebevědomí, aby působil jako ochránce. Vztahy s uvedenými typy kluků byly tak vždy pouze krátkodobé.
Měla jsem jiné představy
Pak jsem potkala Lukáše. Bylo mu necelých třicet a podnikal. Působil na mě sympatickým, uvolněným dojmem. Neusiloval o moji přízeň nijak naléhavě a já začala podléhat probouzejícímu se citu. Chodili jsme spolu rok a pak jsme se vzali. Po svatbě jsem však zjistila, že nezávazný vztah je něco jiného než manželství. Už to, že jsme sepsali předmanželskou smlouvu, ve které bylo jasně vymezeno případné majetkové uspořádání po rozvodu, na mě působilo trochu ponižujícím dojmem. Lidé si přece mají věřit, ne? Říkala jsem si: budiž, Lukáš je racionálně uvažující člověk a myslí na všechno. Jenže, jak se ukazovalo, rozum a strach o majetek v něm převládaly až příliš.
Přišel rozvod
Navenek jsme se k sobě chovali normálně. Lukáš byl zvyklý dělat věci tak, jak „se dělat mají“. Za čtyřmi zdmi našeho domova ale vládla citová prázdnota, kterou jsem trpěla čím dál víc. Všechno krásné, co mezi námi bylo předtím, se ukázalo jako skončená záležitost. Nadto měl ještě Lukáš v úmyslu plánovat mi můj život a určovat, kdy mám co dělat. Vydrželo to rok a půl. Pak už jsem strádání srdce neunesla a utekla domů. Rozvod následoval do tří měsíců.
Láska přišla postupně
Máma mi pak zopakovala radu, kterou mi kdysi dávala ohledně partnera pro dlouhý vztah. Musela jsem uznat, že měla pravdu. Nechala jsem věcem volný průběh. Z nenápadného kamarádství s Patrikem, který nebyl ani hezký ani bohatý, se rozvinula pevná a vzájemná láska. Do manželství jsme se nijak nehrnuli, vydrželi jsme spolu chodit tři roky, než jsme se vzali. Jsme spolu dodnes a já se cítím šťastná. Manželství se mi tak povedlo až na druhý pokus. Člověk nemá litovat ničeho, co ho potká. Přinejmenším může najít v událostech svého života poučení. A stejně jako máma kdysi mně i já dám jednou své dceři podobnou radu: ať se nedívá na to, jak člověk vypadá a kolik má peněz, ale na to, jaký je uvnitř. Snad se jí bude řídit o něco lépe než já.
Dana B. (43), severní Čechy
