Některé vzpomínky bolí i po půl století. Se ztrátou blízkého člověka se prostě nedá smířit nikdy!

Tehdy mi bylo 24 let a mému bratrovi sladkých osmnáct. Psal se rok 1964. Můj bratr František se jako každý pracovní den chystal do svého zaměstnání. Byl montérem topení a v ten osudný den pracoval na pražském Spořilově. Naneštěstí s jejich skupinou pracovali i trestanci, kteří byli hlídáni vojenskou ostrahou.

Byl to tragický omyl

Když se blížil čas svačiny, vydal se bratr podél plotu za dopoledním občerstvením. Bohužel si jej slovenský voják spletl s vězněm. Vypálil do nevinného mladého těla celý zásobník. Bratr byl na místě mrtev. Mladý život zbytečně vyhasl. Když jsem se dozvěděla, že nežije, propadla jsem se do takového smutku a beznaděje, jako nikdy předtím. Maminka se psychicky zhroutila a nechtělo se jí žít. V prvních měsících jsem musela s ní být doma a hlídat ji. Jediným vysvobozením pro ni byla moje dvouletá dcerka, o kterou se starala, abych mohla chodit do práce. V den své smrti měl jít František se svou první velkou láskou na muzikál Starci na chmelu. Moc se těšil. Dva lístky se náhle změnily v jeden, pro krásnou dívku, která se zhroutila a kterou jsem musela také utěšovat.

Posílám pozdrav do nebe

Můj bratr byl moc hezký mladý muž s atletickou postavou. Chtěl si udělat maturitu, postavit dům a založit rodinu. Osud s ním však měl jiné plány, jeho svíčka dohořela příliš brzy. Myslím na něho denně a v dnešní dny snad ještě víc, protože se znovu chystá premiéra Starců na chmelu. Chtěla bych bratříčkovi poslat do nebe vzkaz: Slibuji ti, že na obnovenou premiéru tvého vysněného muzikálu půjdu za tebe a celou dobu tě budu „držet za ruku“. I když nejsi mezi námi, v mém srdci máš čestné místo, které nikdy nikdo neohrozí. Jsme spolu a z našich vzpomínek čerpám sílu každý den. Františku, miluji tě a scházíš mi!

Hana V. (75), Praha