Vzala jsem na sebe cizí vinu a bohužel se mi to tvrdě vymstilo.

Svět je plný náhod, které by nevymyslel ani nejlepší filmový scenárista. Jedna taková mě před časem potkala. Potvrdila i to, že dobrý skutek nemusí mít vždy dobrý konec.

Šok na křižovatce

Jako řidička jsem byla vždy velmi pozorná a ohleduplná. To ale není nic platné, když ohledy neberou ostatní účastníci silničního provozu. Jednoho pozdního odpoledne jsem zažila svoji první autonehodu. Vrazil do mě vůz, který jel z pravé strany na červenou. Nic se mi nestalo, ale škoda na autě byla značná. Největší šok jsem ale utrpěla, když jsem vylezla ven a spatřila, kdo seděl za volantem druhého auta. Byl to můj nadřízený z práce, přímo ředitel! Hodně mě to zaskočilo, nevěděla jsem, co mám dělat. Za jiných okolností bych asi viníkovi nehody vynadala, ale teď jsem se cítila provinile spíš já, i když to bylo nesmyslné. Ředitel se mi okamžitě začal omlouvat. Protože se nehoda stala na poměrně odlehlé křižovatce a nebyli žádní svědci, požádal mě, abych vinu vzala na sebe – že jsem na červenou vzala já. On by prý mohl kvůli předchozím prohřeškům přijít o řidičák. Moc se mi to nelíbilo, ale nakonec jsem souhlasila.

Tvrdé poučení do života

Můj krok mi následně přinesl jenom potíže. Pojišťovna mi nechtěla proplatit škodu na mém autě, takže jsem přišla o nějaké finance. Manžel mi doma nechtěl uvěřit, jak se všechno stalo, což obnášelo slušnou partnerskou krizi. Nerozvedli jsme se, ale náš vztah už od té doby nebyl stejný jako předtím. Když jsem pak chtěla po řediteli nějakou finanční kompenzaci, abych nahradila peněžní ztrátu, kterou jsem si nezasloužila, tak dlouho jen sliboval. Nakonec se mě raději zbavil. Ve firmě došlo k propouštění a já byla na řadě mezi prvními. Nepochybovala jsem, kdo o tom rozhodl. Jediné, co jsem si z té příhody odnesla, je poučení, že pomáhat má smysl jen tehdy, pokud je to fér a pokud si to druhý člověk zaslouží.

Zdena B. (50), Liberec