Protože nepršelo a nebe bylo bez mráčku, myslela jsem si, že můj svatební den bude nádherný…
Moc jsem se na něj těšila, ale zrovna tak jsem umírala hrůzou kvůli počasí. Jirka mě uklidňoval, že kdyby náhodou pršelo, bude nám pršet štěstí, ale nijak mě to neuklidňovalo. Přála jsem si oblohu bez mráčku, a když jsem ráno vyhlédla z okna, opravdu jsem ji uviděla. Vykřikla jsem štěstím.
Můj nejhezčí den
Všechno proběhne báječně, ujišťovala jsem se. Ale jak se říká, nechval dne před večerem. Dole už zvonila moje nejlepší kamarádka, přišla mi udělat vlasy. Také hosté se sjížděli, strejda Karel pomáhal se zdobením aut, tety Marta a Kamila spolu s mámou servírovaly svatebním hostům malé ranní občerstvení. Vše působilo idylicky a poklidně. Byla jsem nervózní, že se to ani nedá popsat, ale moji nejbližší mě ujišťovali, že to bude můj nejhezčí den, na který budu celý život vzpomínat. Když jsem se ve svém pokoji před zrcadlem oblékla do bílých krajkových šatů, dlouhých až na zem, musela jsem uznat, že mi to sluší.
Naplnilo mě štěstí
O pár hodin později jsem už na náměstí před radnicí vystupovala z nablýskaného auta, ozdobeného panenkou také ve svatebních šatech, a kolemjdoucí vzdychali nadšením. Doneslo se ke mně šeptání: „Páni, vypadá jako princezna!“ Zahřálo mě to u srdce. Nemohla jsem být už šťastnější, jenže pak se to stalo…
Zůstali jsme v šoku
Procházela jsem uličkou svatebčanů po boku tatínka, který mě měl předat budoucímu manželovi, a někdo bouchl dveřmi. Rána to byla silná, všichni sebou trhli. S tátou jsme se zastavili a otočili. V pozadí u dveří jsme uviděli takovou divnou holku. Rozcuchanou, ubrečenou, vypadala, že je úplně mimo. Jako jediná ze všech na sobě měla ošoupané džíny a mikinu. Vtom se mi rozsvítilo. Tohle byla Jirkova bejvalka. Znala jsem ji jenom z fotografie, přesto jsem ji poznala. Byla to ona, Jana. Jirka se s ní rozešel kvůli mně. Jednou nebo dvakrát se zmínil, že to Jana těžce nese.
Jenom nás tiše pozorovala
Celý obřad jsem vnímala jakoby v mlze. Když na chvíli přestala hrát hudba, bylo slyšet vzlykání. V duchu jsem si říkala: Proč se tohle muselo stát zrovna mně? Když jsme se všichni po obřadu ubírali zase ven ze síně, Jana tam pořád stála, koukala do země a po tvářích jí tekly slzy. Čekala jsem, že spustí nějakou scénu, ale ona nevyřkla ani slůvko.
Drama se naštěstí nekonalo
Venku před radnicí jsme se s příbuznými a dalšími svatebními hosty shodli na tom, že jsme vyděšení. Ženich byl bílý jako papír. Netušili jsme, co bude dál. Bude nás ta osoba pronásledovat i na hostinu? Bude čekat před naším barákem? No, nebudu vás napínat… Od té doby se po Janě slehla zem. Už jsme ji nikdy neviděli. Lidé říkali, že odjela za prací do ciziny…
Ema L. (57), Olomouc
