Naše duše čarodějnic se našly na zámecké oslavě

Potkaly jsme se na magickém starém místě za podivných okolností. I když jsme se neznaly, byly jsme jako jedna duše. Svedla naše cesty magie, kterou jsme kdysi ovládaly?

Lidé, které máme potkat, nikdy nemineme. Je zvláštní, jak úžasně toto dokáže osud zařídit. A pokud se to nepovede napoprvé, vrátí se šance znovu a osud míří přesněji. Jednoho z velmi důležitých lidí, kteří mi pomohli v těžké životní etapě, jsem potkala na služební cestě v cizině.

Cesta proběhla dvakrát.

Na té první jsme spolu letěli letadlem, pohybovali se blízko sebe, ale nenavázali kontakt. A tak nám osud zařídil oběma „náhodně“ pracovní cestu novou. A aby se to tentokrát povedlo a nemohli jsme se minout, ubytoval nás ve stejném hotelu. Ani tam jsme ale neměli tendenci se spolu bavit. Kdyby nepřišla náhoda. Seděla jsem sama u stolu, a ačkoliv jsme si objednala, servírka nepřinesla nic. Dobrých deset minut se bavila s kamarádkou u baru. Ten člověk, ze kterého se posléze vyklubal právník, se zvedl a zasáhl. Stal se z něho můj skvělý kamarád.

Byla to jen náhoda?

Podobný příběh se váže k lázeňskému městečku Klášterci nad Ohří. Byla jsem tam tehdy pozvána kamarádkou na besedu o tajemnu, a povedlo se to přesně na Čarodějnice. Jela jsem s ní v podstatě jako náhrada za někoho jiného. Jakmile jsme vstoupily do prostoru zámku a rozhlédly se, věděly jsme, že ta cesta byla osudová. Zajímavý termín se prosadil. Čekaly nás tam „kamarádky“. Jedna přesvědčivější čarodějnice než druhá. Ačkoliv jsem je v životě neviděla, moje duše cítila, že je znám. Vnímala jsem silnou náklonnost, jakési pouto a radost z toho, že je vidím. Až se mi slzy hrnuly do očí. Atmosféra byla skvělá, všude zapálené svíčky a naprosté duševní souznění. Po přednášce mě jedna z žen oslovila – potřebovala akutně karetní výklad, a já tuhle věšteckou disciplínu zvládala. Stála na životní křižovatce a nevěděla, jak dál. Říkala, že také přišla náhodou. O přednášce ještě předešlý den nevěděla. Osud tomu chtěl, abych ji svým výkladem zastavila před špatným životním rozhodnutím.

Naše cesty se spojily

Po mnoha měsících mě přivedly okolnosti do tohoto kraje zas. Pracovní záležitosti mě zdržely a já vyjížděla domů až za tmy. Nevadí mi jezdit v noci, ale tentokrát to bylo hororové. Hned za městem u Ohře se zjevila neuvěřitelná mlha a těsně před Kláštercem mi přestalo svítit jedno světlo. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsou Dušičky. Došla jsem k názoru, že bude moudřejší osud neprovokovat. Zaparkovala jsem před hotelem u zámku a vešla do restaurace. Žena, kterou jsem proti dveřím spatřila, mi nebyla neznámá – jen na mě zírala jako na zjevení. „To snad není možné!“ vyskočila od stolu. „Teď jsem o vás mluvila se sestrou. A vy ve dveřích! My jsme vás snad přivolaly!“ Byla to ona žena, které jsem dělala karetní výklad. Vzhledem k Svátku zesnulých přijela do Klášterce na hrob rodičů. Od té doby, co jsme se viděly, v tomto lázeňském městečku nebyla, stejně jako já. Tentokráte jsme už naše další setkání nenechaly náhodě. Scházíme se pravidelně a s velkým nadšením čarujeme.

Alžběta (63), Děčínsko.

reklama
reklama