Naše malá vnučka viděla v kuchyni přízrak muže!

Vyřídila mi vzkaz, že prý jsem dobrou matkou i babičkou.

Dětská fantazie nezná hranice. Ale co když se nejedná o fantazii?

Když se mladým narodila dcerka Agátka, měli jsme všichni radost a jako první vnouče v rodině jsme ji s chutí rozmazlovali. S manželem nám nedělalo problém holčičku hlídat už od útlého věku. Byla hodně bystrá, měla ráda pohádky a sama si je vymýšlela. Proto jsme jejím slovům nejprve nevěnovali moc pozornosti.

Hráli jsme tu hru s ní!

Od jistého času začala Agátka totiž hrát takovou hru. Vždy, když byla u nás na návštěvě, ukázala několikrát v průběhu dne do kouta v kuchyni a mluvila o pánovi, který tam stojí a usmívá se na nás. Nebrali jsme její slova vážně, dokonce jsme přistoupili na to, že její hru budeme hrát s ní. Dělali jsme proto s manželem, že toho „pána“ v koutě také vidíme. Nijak nás nevyvedlo z rovnováhy, když nám Agátka, tehdy čtyřletá, začala tlumočit, co ten pán povídá. Většinou se nejednalo o nic, co by stálo za pozornost, spíš šlo o komentáře k aktuálnímu dění v kuchyni nebo k jejím hračkám. Jednoho dne Agátka prohlásila, že prý mě „pán“ chválí. Byla jsem dobrou maminkou a teď jsem i dobrou babičkou. Na čtyřletou holčičku to byly dost dospělé řeči; přičítali jsme je ovšem nějakému vyslechnutému rozhovoru mezi dospělými. Zeptala jsem se dcery, jestli s vnučkou o něčem takovém nemluvila, ale řekla, že ne.

Poznala ho na fotce!

Jednoho dne jsme s dcerou prohlížely staré fotografie. Agátku to moc nebavilo a tak se koukla jen občas. Všechny nás ale šokovalo, když najednou ukázala na jednu fotku a prohlásila: „To je ten pán!“ Muž, na kterého směřovala prstem, byl totiž můj otec, který zemřel už před časem a narození Agátky se bohužel nedožil. Vnučka na svém tvrzení trvala a my jsme si pak opravdu pohrávali s myšlenkou, že v kuchyni je duch mého otce a sleduje nás. Takhle to šlo až do doby, než Agátka začala chodit do školky. Pak najednou tu schopnost ztratila a už nikdy se o „pánovi“ nezmínila. Dnes je jí patnáct a na nic takového si ani nevzpomíná. Já se ale občas přistihnu při tom, jak se dívám do rohu v kuchyni a tiše říkám: „Ahoj, tati.“

Olga S. (59), Třinec

reklama
reklama