Prodavačkou jsem chtěla být už od svých dětských let, že mi ale tahle má vysněná profese přinese navíc tolik životního štěstí, to jsem si nedokázala ani představit.
Po škole jsem první místo dostala v obchodě s textilem a byla jsem z toho v sedmém nebi. Ochotně jsem pomáhala lidem s výběrem oděvů a s velkým nadšením pro ně v našem krámku hledala ty nejvhodnější doplňky – kloboučky, rukavičky či kravaty.
A právě jedna taková kravata mi přivedla do cesty toho nejlepšího zákazníka – mého budoucího muže.
Mohu vám pomoci?
Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera, když se rozcinkal zvonek nad dveřmi našeho obchodu a dovnitř vstoupil ten mladý, pohledný a už od pohledu zmatený zákazník.
Stála jsem za pultem a zvědavě ho pozorovala, jak si prohlíží jeden regál za druhým a vlastně vůbec neví, kam se vrtnout, vydala jsem se mu tedy na pomoc. „Mohu vám s něčím pomoci?“ zeptala jsem se ho a on se na mě s leknutím otočil.
„Máte kravaty, prosím?“ odvětil mi, když se vzpamatoval, a já jsem ho zavedla ke stojanu s kravatami. Začal se jimi roztržitě přehrabovat a nakonec mě požádal o pomoc. Bylo na první pohled znát, že kravatu kupuje rozhodně poprvé v životě, a to ještě kvůli svatbě své sestry, jak se mi svěřil.
„Já se v tom vůbec nevyznám,“ řekl smutně, a tak jsem se se svým typickým nadšením ujala funkce samozvané oděvní poradkyně. Zkoušela jsem mu jednu kravatu po druhé a radila, která by dle mého názoru byla nejideálnější.
Až po letech se mi přiznal, že mě tehdy vůbec neposlouchal. Celou tu dobu ze mě nespustil oči, a nebudu lhát, že já z něj také ne. Možná mi to neuvěříte, ale už tehdy, když jsem mu vázala na krk první kravatu, jsem tušila, že tohle je „ten pravý“.
Nakonec mi poděkoval, koupil zboží, které jsem mu doporučila, rozloučil se a odešel. Nemohla jsem na něj ale přestat myslet a celý den, i následující týden jsem nedočkavě hypnotizovala dveře našeho obchodu, zda jimi opět neprojde.
Každé zacinkání vstupního zvonečku mě vyvádělo z míry. Až ho o dva týdny později konečně zase rozcinkal on. Zrovna jsem rovnala nové zboží, když v tom se za mnou ozvalo: „Dobrý den, máte prosím košile?“
Přišel znovu
Hned jsem věděla, komu ten hlas patří. A tak jsme se, stejně jako tomu bylo naposledy, odebrali ke společnému vybírání, tentokrát té nejlepší košile.
V následujících pár týdnech si u nás zakoupil ještě rukavice a manžetové knoflíčky, byť ani jedno z toho vůbec nepotřeboval, než se konečně odhodlal a pozval mě na rande. Měla jsem pocit, že se známe už roky. Nemýlila jsem se, byl to ten pravý, s nímž už čtyřicet let kráčím šťastně životem.
Mirka (59), Kladensko
