Člověk má znát své hranice a nenechat se vyprovokovat k tomu, na co nemá. Tu zásadu jsem porušila a stala jsem se zdrojem veselí.
Kdysi dávno mě kolegové vytáhli na bowling. Když jsme se šli přezout do šaten, byly zde speciální boty k zapůjčení. Zeptala jsem se, jaká jsou pravidla pro jejich výběr.
Řekli, že žádná a tudíž jsem čapla ty, které se mi líbily. Večer začal skvěle. Zrovna, když jsem stála na dráze a chystala se k hodu, objevila se ale skupinka lidí, která zoufale s barmanem v čele obcházela bar a šatny.
Nemohli najít nějaké boty, a tak jsem v žertu nadhodila: „Nemyslíte náhodou tyhle Nike?“ Jedna slečinka z té skupinky vyhrkla: „Jo, ty jsou moje!“ Zula jsem je. Boty k zapůjčení byly zelené, Niky jediné bílé. To mě mělo trknout.
Byly prokleté
Týden poté jsme se dohodli na dalším utkání. Bavili jsme se do pozdní noci. Vyrazili jsme pak autem domů zimní krajinou do našich teplých domovů. Loučím se s kolegy a vystupuji z auta. Udělám krok – a málem jsem políbila zmrzlý chodník, když se mi nohy rozjely od sebe. „Sakra! Své zimní boty jsem nechala v šatně!“ Zaúpěla jsem s opilým přízvukem.
Směnný obchod
Dobruslila jsem s několika pády v botách na bowling domů, v mém stavu to bylo opravdu náročné, a druhý den se vypravila do podniku, abych provedla směnný obchod s barmanem. Při vší smůle tam byl ten z prvního večera. Jakmile mě uviděl ve dveřích, blýskly se mu oči podezřením.
To je ta, co ukradla ty Nike! A když jsem vytáhla z tašky boty na bowling a chtěla vyjednávat jako ve vietnamské tržnici, nasadil na mě podezřelé oko Sherlocka Holmese. Nakonec jsme si ale vzájemně boty vrátili a já se dopracovala ke svému starému názoru – od sportu se držet co nejdál!
Kristýna (57), Plzeň
