Předstírání mi vůbec nevyšlo

V novém zaměstnání by se mi moc líbilo, nebýt pravidelných školení. Abych se jednomu vyhnula, předstírala jsem nemoc!

Každý ví, že sehnat po padesátce práci, navíc ještě nějakou slušnou, není nic lehkého. Mně se to podařilo a po několika měsících hledání jsem konečně začala pracovat jako pečovatelka v jednom velkém domově pro seniory.

Občas to nebylo lehké, ale babičky byly fajn a hezky se s nimi povídalo. Občas se našla nějaká ta věčně nespokojená semetrika, ale žádná růže není bez trní. Moje kolegyně byly taky příjemné, tak jsem si neměla na co stěžovat.

Vlastně, něco se našlo. Pravidelné čtvrtletní školení, které trvalo dva, někdy dokonce 3 dny a bylo povinné. Přednášky o nemocech, bezpečnosti práce a taky rozebírání případů jednotlivých klientů. No prostě, žádná velká zábava.

Spali jsme po čtyřech i šesti a nyli se ve společných umyvárnách. Pro mě to byla jedna velká noční můra.

Udělala jsem ze sebe nemocnou

„Prosím tě, ty toho naděláš, Vlasto. Tak se ulej, něco si vymysli!“ radil manžel blahosklonně s pohledem upřeným na televizní obrazovku. Vjel do mě vztek. Jemu se to radilo, když už byl v důchodu a mohl se válet celý den v křesle! Já si ale nemohla dovolit přijít o práci! V tom v televizi začala běžet nějaká reklama na vitamíny a mně to napadlo: „Budu prostě simulovat.

Půjdu k lékaři, nechám si napsat neschopenku a bude!“ Den před odjezdem na to nenáviděné školení jsem se ráno nenamalovala, dokonce si nechala dost umaštěné vlasy, trochu si odřela nos naškrobeným kapesníkem a vydala se k obvodnímu lékaři.

Ani jsem nemusela nic říkat, obstaral to za mě: „No vy vypadáte! Máte asi chřipajznu, že?“ jen jsem mlčky přikývla a on už ze stolu vytahoval bloček s neschopenkami.

Volno jsem si chtěla hezky užít

„Hurá,“ myslela jsem si. „Povedlo se mi to!“ Domů jsem šla nadšená, jako bych se vznášela. Ani jsem neměla výčitky svědomí, že jsem podvodnice. Připadala jsem si jako malé dítě za školou.

Dokonce jsem koupila pár dortíků ke kafi a k obědu grilované kuře. Přece nebudu vařit, když jsem takový marod! Manžel je kývnul hlavou a nevšímal si mě a tak jsem se spokojeně uložila do postele s detektivkou.

Chtěla jsem si tu svoji neschopnost pořádně užít. Zrovna, když jsem byla v tom nejnapínavějším ději, mi zazvonil telefon. Šéfová z práce. Co asi může chtít?

Na školení jsem stejně musela

„Zdravím Vás Vlasto, brzy se uzdravte! Mám pro vás dobrou zprávu. O školení nepřijdete, odložili jsme ho o čtrnáct dní. To už budete jistě zdravá!“ Nezmohla jsem se ani na odpověď.

Bylo jisté, že budu zdravá. Tak dlouho švindlovat nevydržím, to už by mi lékař nespolknul. Tak jsem nakonec na to školení musela. Brala jsem to jako zasloužený trest za můj podvod. Prostě švindlovat a lhát se nemá!

Vlasta P. (55), Poděbrady

reklama
reklama

Komentáře