Byly to nejhorší okamžiky mého života a dodnes mi není jasné, co se přihodilo.
Před deseti lety se mi stala příšerná věc, na kterou do smrti nezapomenu. Měli jsme na venkově starý, polorozpadlý dům, který jsem zdědila po své tetě. Kdysi jsme ho pronajímali, ale pak nám ho jedna rodina málem zdevastovala, takže jsme začali uvažovat o prodeji.
Průběžně jsme dům jezdili vyklízet. Většinou jsem tam měla doprovod, manžela, syna nebo dceru, případně kamarádku z oné vesnice. V onu sobotu jsem plánovala, že právě u ní přespím, abych se nemusela vracet do Prahy.
Vracela jsem se pro řetízek
Na místě se ukázalo, že kamarádka bohužel není doma. Nějaké rodinné problémy jí přinutily odjet za její dcerou a na noc se neměla vrátit. Byla to pro mě komplikace, protože jsem přijela vlakem. Neměla jsem proto moc času na plánovaný úklid.
V polorozpadlém domě se mi samozřejmě přespávat nechtělo, ani by to asi nebylo možné. Musela jsem tedy odjet posledním vlakovým spojem kolem sedmé hodiny. Do té doby jsem chtěla stihnout co nejvíce práce. Zahrnovalo to i úklid v malém sklepení pod domem. Měla jsem na to pracovní oblečení.
Nebyla to příjemná práce, dělat pořádek v zaprášeném prostředí. Sem tam se objevil i nějaký pavouk, které zrovna nemusím. Snažila jsem se toho udělat maximum. Do sklepení vedla padací dvířka a slézalo se tam po kovovém žebříku.
Pomalu se začínalo stmívat a byl už nejvyšší čas vylézt, trochu se dát do pořádku a vyrazit směrem k nádraží. Všimla jsem si, že nemám na krku svůj oblíbený řetízek.
Došlo mi, že jsem ho musela vytratit ve sklepě a vrátila jsem se tam. Celkem rychle jsem ho v matném světle žárovky našla. Potom se ale začaly dít strašidelné věci!
Nemohla jsem se dostat ven!
Nejprve praskla žárovka a já se ocitla skoro ve tmě. Dopadal sem jen proužek světla z místnosti nade mnou, otvorem pro padací dvířka. Vyrazila jsem směrem k žebříku, ale náhle se dvířka dala do pohybu a zapadla, takže nyní už tma byla skutečně úplná.
Rychle jsem nahmatala kovové příčky žebříku. Myslela jsem si, že dvířka odklopím a nepříjemný zážitek budu mít za sebou. To jsem se ale hodně spletla. S dvířky, která byla jinak z celkem lehkého dřeva, jsem nemohla pohnout!
Snažila jsem se o to několikrát po sobě, ale vůbec to nešlo. Uvědomila jsem si, kde jsem a co se stalo a dala jsem se do hysterického křiku. Bylo to ale bez šance na to, že by mě někdo mohl uslyšet. Po chvíli mi to došlo a můj křik se změnil v pláč.
Pak jsem se znovu a znovu pokoušela zezdola na dvířka zatlačit. Marně. Ani nevím, jak dlouho jsem to zkoušela, než jsem si únavou musela sednout na zem.
Kroky, vrčení a vytí
Ve sklepení nebyla úplná tma, mezerou kolem padacích dvířek sem přece jen dopadalo nezřetelné světlo. Krve by se ve mně nedořezal, když se nahoře nade mnou ozvaly těžké kroky. Už jsem málem volala o pomoc, ale pak mě nějaký vnitřní hlas varoval, abych byla raději potichu.
Slyšela jsem divné zvuky, sípavý dech, následovaný hlubokým zavrčením a tichým zavytím. První myšlenkou bylo, že je to zřejmě nějaký pes, ale pak se ozval zřetelný lidský šepot – ale slova, která ke mně pronikala, zněla zlověstně a byla v nějaké cizí řeči. Napětím jsem ani nedýchala.
Třásla jsem se hrůzou a říkala jsem si, že je se mnou konec. Postupně jsem ztratila pojem o čase. Snažila jsem se nijak neprozradit svoji přítomnost ve sklepě. V čím dál delších intervalech se opakovaly ty známky přítomnosti nějaké strašné záhadné bytosti.
Hodiny ubíhaly a já nakonec naprosto vyčerpaná upadla do milosrdného spánku. Když jsem se probudila, byl už den a kolem mě bylo světlo.
Nevěřícně jsem hleděla na padací dvířka, která teď byla normálně otevřená. Dodnes si celou tu příhodu neumím pořádně vysvětlit, ale i po deseti letech mi z ní běhá mráz po zádech!
Kateřina N., (60), Praha
