Nejprve to vypadalo jako shoda okolností. Pak jsme ale poznávali, že máme opravdu problém.
Na pověry jsem nikdy moc nedala. Rozhodně jsem například klidně pokračovala v cestě, když mi přes ní přešla černá kočka. A to, že je pátek třináctého, mi většinou musela připomenout až některá z kolegyň v práci, jinak bych si vůbec neuvědomila, že to má být smolný den. Potom se ale stalo něco, co mě přesvědčilo, že tajemné pověry mají reálný základ!
Jediná chyba při stěhování
Každý, kdo jednou zažil velké stěhování, ví, jak náročná je to akce. V případě naší početné rodiny se jednalo o změnu bydliště z města na vesnici. Po tetičce jsem totiž zdědila rodinný domek, který byl – i vzhledem k prostředí – mnohem lákavější k přebývání než naše dosavadní čtyři plus jedna. Samotná akce s přestěhováním nakonec byla celkem dobře zorganizovaná a proběhla skoro bez chyby, až na jednu věc. Velké zrcadlo, které nám v dosavadním obývacím pokoji pomáhalo opticky zvětšit prostor, vyklouzlo stěhovákům z rukou a rozbilo se. Když v tu chvíli manžel prohlásil, že nás tedy asi čeká sedm let neštěstí, narážel tím jen na onu známou pověru. Ani on ani já jsme netušili, jak se tato slova během následujících roků naplní.
Začalo to nemocemi
Poté, co jsme se definitivně zabydleli v rodinném domku a zvykli jsme si na přírodu kolem, začala nás jednoho po druhém klátit do postele těžká chřipka. Byla to přímo řetězová reakce: vždy, když se někdo z rodiny uzdravil, další ulehl. Vystřídali jsme se tak v pořadí starší dcera, já, manžel, syn a mladší dcera. Můj muž připomněl to rozbité zrcadlo, ale stejně jako on jsem to i já brala pořád ještě s nadhledem a humorem. Dva měsíce po kompletním vyléčení rodiny se manžel přiřítil domů celý rozhozený. Sdělil mi nepříjemnou zprávu: někdo nám ukradl auto! Nechal ho zaparkované ve městě a když se vrátil, nebylo tam. Domů se musel vrátit autobusem. Představovalo to vážnou komplikaci, protože život na vesnici si nutnost mít auto skoro vynucoval. A na to, abychom si koupili nové nebo alespoň z bazaru, jsme neměli peníze. Teď už jsem skutečně začala věřit, že kvůli těm střepům nastaly nějaké horší časy. Nedovedla jsem si ovšem představit, že by trvaly skutečně sedm let.
Nešlo to zastavit!
Výčet toho, co nás všechno potkalo, by byl hodně dlouhý. Po krádeži auta přišel můj vyhazov z práce a dlouhé období marného hledání nového zaměstnání. Jakmile jsem konečně někde zakotvila, zlomil si syn při lyžování nohu. S komplikovaným zraněním ležel dlouho v nemocnici a pak v domácím ošetřování a nakonec musel opakovat jeden ročník gymnázia. Se starší dcerou se po pěti letech chození rozešel přítel. Když už jsme se konečně vzmohli na jiné auto, týden po jeho zaplacení s ním měl manžel nehodu. Mladší dcera měla problémy ve škole, stala se obětí šikany a museli jsme s ní začít chodit k dětskému psychiatrovi. Potom následovala série úmrtí různých příbuzných, včetně mojí sestřenice, kterou jsem měla ráda a s níž jsem vlastně v dětství vyrůstala. Sváděla půl roku marný boj s rakovinou a zemřela v těžkých bolestech. V té době už jsem všude možně hledala, jestli se kletba rozbitého zrcadla dá nějakým způsobem zastavit. Nikdo ale nic takového neznal, nikdo mi nebyl schopen poradit. Museli jsme si to skutečně všichni odtrpět až do konce. Datum stěhování jsem si pamatovala přesně, takže když od něho uplynulo těch sedm let, udělali jsme doma malou oslavu. Věřte nebo ne, od té doby se nás zase začalo držet štěstí, dokonce jsme vyhráli ve sportce! Kdykoliv se s někým bavím o pověrách a vyvolám tím posměšky, říkám si, že až taková věci dotyčného potká, úsměv mu zmizí z tváře. Třeba i na tak dlouho dobu, jako to bylo u nás!
Petra L., (53), Vysočina
