Jediná věta stačila k ukončení mnohaletého vztahu. Přítel mi napsal, že jsem jeho největším omylem, kterého se kdy dopustil!
Zastavila jsem se uprostřed chodníku a svět kolem jakoby pro mě přestal existovat. Na displeji svého nového telefonu jsem si přečetla pro mě nepochopitelný vzkaz. Psal mi ho můj dlouholetý přítel. Žili jsme spolu už víc než osm let a doufala jsem, že je to vztah navždy!
Měnil se mi před očima
Seznámili jsme se asi rok po mém rozvodu a byl mi vždycky velkou oporou. Také rozvedený a také bezdětný. Měli jsme tak trochu podobný osud a o to víc jsme si rozuměli. Samozřejmě, ani naše nebe nebylo tak úplně bez mráčku, ale které je! Hádky jsme dokázali vždy vyřešit a i když jsme měli nějakou tu rozepři, byli jsme si naší vzájemnou láskou jistí! Jen v poslední době nám to moc neklapalo. Můj Ondřej se mi měnil před očima. Začal sice na sebe víc dbát, ale jakoby mi chátral před očima. Pořád by jen odpočíval a nic s ním nebylo. Ani ve dne, ani v noci… „Prostě jen stárne,“ utěšovala mě kamarádka, když jsem si jí postěžovala. Jenže, ona nevěděla, o čem mluvím.
Nevěřila jsem svým očím
Byla vdaná tolik let, že jí takové chování nepřišlo divné. Měla milence a soustředila se jen na něho. Byl to shodou okolností můj kolega z práce a tak jsem měla vždy ty nejčerstvější informace. Kde byli a co spolu vyváděli. No, teď jsem tedy stála uprostřed toho chodníku a nevěděla, co si myslet. Četla jsem tu větu stále dokola. „Jsi mým největším omylem, kterého jsem se kdy v životě dopustil. Už se nesmíme nikdy vidět!“ psal mi přítel. Nechápala jsem. „Vždyť jsme se viděli před chvílí u společné snídaně a vůbec nic neříkal! Vlastně jen mlčel, ale mě to nepřišlo nijak divné. Že by se chystal k tomu rozchodu a nakonec jen zbaběle poslal takovouhle SMS? No to snad není možné!“ přemítala jsem v duchu.
Četla jsem to stále dokola
Po chvíli jsem si všimla kradmých pohledů kolemjdoucích. Museli mě obcházet, aby do mě nestrčili. Nohy se mi chvěly, jako bych je měla z gumy. Napadlo mě, jak si ten rozchod Ondra představuje. Odstěhuje se? Nebo to bude chtít po mně? Byt jsme si pořídili za společné peníze a byl nás obou. Teď se budeme soudit, či co, pokud se nedohodneme. Byla jsem úplně zmatená. Roztrpčená! Zklamaná. Plná hořkosti. Zavolala jsem do práce že nepřijdu, a šla si domů lehnout. Ani chřipka by mě nedokázala takhle vyřídit! Asi jsem z toho vyčerpání usnula, protože mě vzbudil hlas mého přítele. „Co se děje? Nejsi nemocná?“ ptal se mě a lehce mi položil ruku na čelo. Jako, zda nemám horečku!
Odpustila jsem mu
„Ty se ještě ptáš? Co to tady se mnou hraješ za podivnou hru? Rozejdeš se přes SMS a teď děláš jako by nic?“ vyštěkla jsem na něho a on jen polknul. „Pane bože,“ špitnul a ztěžka se usadil vedle mě na pelest postele. Chvíli mlčel, vzdychnul a potom mi všechno vysvětlil. Moc se mu do toho nechtělo, ale nic jiného nezbývalo. „Ta SMS nebyla určená tobě!“ přiznal. Já už se nadechovala, abych začala na něho křičet, ale on mi jen dlaní zakryl ústa. „Nech mě domluvit!“ poprosil a pokračoval: „Měl jsem vztah. S takovou jednou od nás. Svedla mě a já nedokázal odolat. Byla to ale hrozná chyba!“ Teď konečně dávalo všechno smysl! Tentokrát jsem se s ním rozešla já. A bez telefonu. Vzala jsem ho zpět až po půl roce. Po pěkné dovolené. A až když mi slíbil svatbu!
Vlaďka L. (57), Jaroměř
