Šéfa jsem odmítla, tak mě ponižoval

Skoro rok jsem hledala zaměstnání a potom jsem našla práci snů. Za pár týdnů se všechno změnilo. Šéf se mě snažil zlikvidovat!

Padesáté narozeniny jsem oslavila jako nezaměstnaná. Byl to hrozný pocit, chodit pořád na nějaké pohovory a poslouchat to věčné: my se vám ozveme. Neozval se nikdo a já byla čím dál víc na dně. Coby vyučená prodavačka jsem si dodělala už kdysi maturitu, jenže ta v dnešní době nestačila. Všichni chtěli vysokou a angličtinu k tomu.

Měla jsem pocit, že jsem vyhrála

Proto, když jsem konečně zakopla o pořádnou práci, moje štěstí neznalo mezí. Jednalo se o místo obchodního zástupce, což neznamenalo nic jiného, než jezdit služebním autem a nabízet výrobky, úplatky, dárečky, abych získala co nejvíc odběratelů. Byla jsem společenská a netrpěla trémou. Práce mi šla a tak jsem začala dostávat i prémie.

Začal mi nadbíhat a potom se mstít

„Irenko,“ oslovil mě jednou můj šéf a mě se skoro zastavilo srdce. Měl pověst dost velkého proutníka, ale já si myslela, že v mém věku mi dá pokoj.

Jenže on ne. Zřejmě u něho nějaká ta vráska a kilo navíc nehrály roli. „Nešla byste se mnou dneska na večeři? Probrali bychom nějaké obchodní strategie…“ mrkal rádoby laškovně a mně bylo jasné, o co jde.

Vymluvila jsem se, ale hned další den to na mě zkusil zas s potom znovu. Prostě jsem se ho nemohla zbavit, tak jsem mu to řekla na rovinu. „Šéfe, nezkoušejte to na mě. Jsem celkem šťastně vdaná a nemíním na tom nic měnit!“ Od té doby mi začalo peklo.

Přidělil mi ten nejvzdálenější rajón a taky s platem jsem šla o hodně dolů. Nakonec mě na ranním setkání zaměstnanců, tak on říkal schůzím, pořádně ponížil. Prý bych měla zhubnout a nedělat podniku ostudu! Že jsem se rozbrečela, asi nemusím říkat.

Brečela jsem ale vzteky! Aby toho nebylo málo, sebral mi služební auto a já začala jsem přemýšlet o výpovědi.

Šéfově manželce jsem napsala dopis

Potom mě napadlo něco jiného. Napíšu dopis jeho manželce! Na její odpověď jsem nečekala dlouho. Vlastně vůbec. Hned třetí den stála u mých dveří ženská jako hrom. Měla skoro metr osmdesát a takových 120 kilo. A prý, ať jí všechno řeknu z očí do očí. Hnala se dál a bez pozvání usadila v křesle. Bála jsem se, že mi dá pěstí do nosu, ale ona se skoro rozplakala.

Manžel jí zahýbá dlouhé roky! Můj dopis byl poslední kapkou její trpělivosti. Rozvede se. Ale nejdřív mi slíbila, že mi pomůže.

Jeho poslední šance

Druhý den ráno za mnou šéf přišel. Podával mi klíčky od auta a slíbil zvýšení platu. Prý má doma kvůli mně peklo! Byl jako mílius a sliboval nápravu. Za to chtěl, abych napsala druhý dopis. Že už je hodný a ženské nehoní! No, dopis jsem nenapsala, ale s jeho ženou se ještě párkrát sešla. Dala mu poslední šanci, tak chce vždycky vědět, zda ten její seká dobrotu.

Irena K (55), Žatec

reklama
reklama

Komentáře