Život se někdy zamotá tak, že skutečné štěstí člověk najde, až když to nečeká.
Můj příběh je natolik zvláštní, že mu někteří lidé skoro nevěří. Opravdu se mi ale stal. Jeho pokračování ostatně prožívám i v současnosti každý den.
Chtěl rozvod a já se nebránila
Na muže jsem měla ve svém životě spíš smůlu. První kluk mě zradil tak, že o tom věděli skoro všichni a já se bála vycházet mezi lidi. Druhý dal přednost své kariéře a teprve třetí vážná známost skončila svatbou. Nebylo to ale moc šťastné manželství. Narodil se nám syn a dokud byl malý, hodně jsem se mu věnovala. Jak vyrůstal, byl stále více závislý spíše na svém otci, takže jsem se v rodině cítila sama. Nedokázala jsem si představit, jak s manželem budu jednou trávit stáří. Měli jsme si toho čím dál tím méně co říct. Nakonec to muž vyřešil za mě. Stalo se to, co se často stává: zamiloval se v práci do mladší kolegyně. Několik let mě s ní podváděl, aniž bych to tušila. Postavil mě pak už před hotovou věc. Žádal rozvod. Nebránila jsem mu v něm, protože jsem stejně neviděla žádný smysl v pokračování našeho manželství. Syn už byl velký, chodil s dívkou a vlastně mě nepotřeboval. Připadalo mi, v mých dvaačtyřiceti letech, že mě nepotřebuje nikdo.
Šokující svatební den
Nějaký čas jsem žila sama. Měla jsem naštěstí pár kamarádek, které jsem mohla navštěvovat, takže jsem si úplně zbytečná na světě nepřipadala. Pak jsem potkala Viléma. Byl rozvedený stejně jako já, měl velké osobní kouzlo a vypadalo to, že se o mě skutečně zajímá. Zdálo se, že konečně prožívám opravdovou romantiku. Teprve ve středním věku jsem zažívala, že pro mě někdo psal básně! Chodili jsme spolu rok, během kterého jsem prožívala věci, jaké mi chyběly v mládí. Byla jsem do Viléma opravdu zamilovaná. Ve chvíli, kdy mě požádal o ruku, jsem už předem znala svoji odpověď. Začali jsme plánovat svatbu. Já jsem dávala přednost menšímu obřadu, Vilém chtěl pozvat co nejvíc svých známých. Našli jsme nakonec nějaký kompromis. V onen slavný den jsem se cítila, jako bych se vdávala poprvé. Netušila jsem, jak krutě vše skončí. Krátce před obřadem, uprostřed hostů, z nichž většinu jsem vůbec neznala, Vilém zkolaboval. Spadl na podlahu a přestože záchranka byla na místě rychle, lékař mohl už jen konstatovat smrt. Viléma zabil silný infarkt.
Byl tím nejlepším důvěrníkem
Z té nečekané smrti jsem se vzpamatovávala dlouho. Všechno ztratilo smysl. Asi po dvou týdnech se mi ozval jeden Vilémův známý. Našel si mě přes internet. Ukázalo se, že Vilém mu o mě říkal skoro všechno. Radek, jak se jeho kamarád jmenoval, se mě snažil poskytnout útěchu. Dopisovali jsme si a občas chatovali. Pak mě požádal, jestli by mi mohl zavolat. Dařilo se mu probouzet mě z mého šoku, smutku a rezignace, takže jsem nakonec souhlasila. Naše telefonní hovory byly stále častější a delší. Ačkoliv jsme se nikdy neviděli osobně - tedy kromě té zrušené svatby, kde jsme jeden o druhém nevěděli - vnímala jsem postupně Radka jako nejbližšího člověka na světě, jako svého důvěrníka. Ani on neměl snadný život, ale nestěžoval si. Jednoho dne, skoro deset měsíců po Vilémově smrti, mi Radek navrhl, abychom se vzali. Ta myšlenka byla natolik šílená, že jsem jí v první chvíli zamítla. Nenaléhal, ale za pár týdnů to zkusil znovu. Mně se to mezitím rozleželo v hlavě. Bála jsem se samoty a toho, že už nikoho nenajdu. A tady byl, i když na dálku, člověk, který o mně věděl úplně všechno. Všechno se pak odehrálo opravdu rychle. Poprvé jsme se osobně s Radkem viděli, když jsme byli zařizovat naši malou svatbu. Ta se konala týden nato, jen se dvěma svědky. Bylo to tehdy možná bláznivé rozhodnutí, ale já ho nelituji. Radek je mým manželem už přes pět let a nikdy jsem nebyla šťastnější. Smutná bývám jen tehdy, když každý rok pravidelně, v den Vilémova úmrtí, chodíme na hřbitov k jeho hrobu.
Ivana D. (53), Praha
