Existence posmrtného života může mít i velmi romantickou podobu.
Když jsem si jako devatenáctiletá brala muže skoro o dvacet let staršího, dalo se předpokládat, že to budu já, kdo jednou zůstane sám. Štěpán se dožil pětasedmdesáti let. Vzala mi ho rakovina, naštěstí jeho utrpení nebylo příliš dlouhé. Už za jeho života jsme se občas bavili o tom, jaký bude jednou můj život bez něho. Oba jsme v tomto směru byli realisté. O lásce až za hrob jsme pouze žertovali. Na posmrtný život ani jeden z nás nevěřil. Štěpán mi ale napůl žertem a napůl vážně slíbil, že pokud jeho duše přetrvá jeho tělo, dá mi z onoho světa nějaké znamení.
Růže mi daly znamení!
Poté, co se můj Štěpán odebral na věčnost, byl můj smutek natolik velký, že jsem si každý den až do pohřbu přála čím dál silněji, abych opravdu dostala nějaký důkaz o tom, že někde v nebi žije dál. Nic takového se nestalo. Po pohřbu jsem se pomalu začala se svojí velkou ztrátou vyrovnávat. Naštěstí jsem měla hodné děti i další příbuzné, kteří mě nenechávali truchlit samotnou. Střídali se u mě na návštěvě a většinou mě někdo z nich doprovázel i tehdy, když jsem chodila na hřbitov. Až jednoho podzimního dne, tři měsíce po manželově smrti, jsem se k jeho hrobu konečně vydala sama. Při předchozí návštěvě jsem mu tam s dcerou přinesla do vázy růže, které miloval. Nyní už byla kytice trochu povadlá. Jak jsem stála u Štěpánova místa posledního odpočinku, najednou jsem pocítila, že se zvedl prudký vítr. Překvapilo mě to, přišlo to opravdu nečekaně, jinak byl hezký slunečný den. Mnohem větší šok jsem ale prožila po chvilce: vítr rozfoukal květy růží z vázy. Když dopadly na pěšinku vedle hrobu, vytvořily přesný obraz srdce!
Tajemný sen měl pravdu
Mohla jsem to považovat za náhodu nebo nevysvětlitelný úkaz. Já jsem ale okamžitě pochopila, že to je vzkaz od Štěpána. Kdyby se mě na to někdo ptal, tak bych ovšem samozřejmě nic takového nahlas neřekla, abych nebyla za blázna. Hluboko v srdci jsem se ale zaradovala. Stačilo mi to jako důkaz lásky, která trvá opravdu věčně. Bylo to nejspíš trochu pošetilé a trochu romantické, ale těmi růžovými kvítky ve tvaru srdce to zdaleka neskončilo. Několik dnů poté se mi o Štěpánovi zdálo, jako už mnohokrát po jeho smrti. V tom snu mě můj zesnulý manžel vyzval, abych hledala v jeho knihovničce, na kterou jsem z úcty a lásky nijak nesáhla. Mezi knihami se měl skrývat sešit v červených deskách. Ten sen byl natolik živý, že jsem se z něho probudila kolem půl páté ráno. Moje kroky okamžitě zamířily ke Štěpánovým milovaným knihám. A opravdu jsem tam našla takový sešit, o jakém mi ve snu vyprávěl. Otevřela jsem ho - a četla jsem spoustu krásných tajných vyznání lásky, která si můj muž zapisoval několik prvních let našeho manželství. Nikdy mi o nich neřekl; možná se za ně styděl a později, když byl už vážně nemocný a měl bolesti, si na sešit třeba nevzpomněl. Nepochybovala jsem o tom, že sdělení o jeho existenci přišlo opět odněkud, kam se po smrti odebrala Štěpánova laskavá duše.
Poznala jsem jeho písmo!
Do třetice jsem pak prožila další tajemnou věc měsíc po objevení sešitu. Stála jsem zrovna před zrcadlem na chodbě. Pojednou se celé začalo zamlžovat. Jindy bych se nejspíš polekala, co se to děje, ale tentokrát jsem už od začátku věděla, že mi můj osudový muž opět chce projevit svoji náklonnost, kterou ani smrt nemohla zničit. Na zamlženém zrcadle se objevilo napsané moje jméno - Štěpánův rukopis jsem si nemohla s ničím splést! Po chvíli vše zmizelo, ale já mám od té doby jasno: smrtí všechno neskončí, a tam, kde jednou byla láska, zůstane už navěky!
Pavla G., (57), Náchod
