Tatínek mé nápadníky surově deptal

Bála jsem se, že se snad kvůli tátovi ani nevdám. Byl schopný mladíkům, kteří se kolem mě točili, fyzicky ubližovat! Narodila jsem se, když bylo mámě čtyřicet a tátovi o pět let víc.

Byla jsem vymodlené dítě, rodiče už se domnívali, že zůstanou bezdětní, a snažili se s tím smířit. Jejich štěstí pak neznalo mezí. Táta mě zbožňoval. Máma též, ale umírněněji, zatímco táta to přeháněl. Byla jsem jeho královna, jeho všechno, jeho smysl života.

Nepočítal s tím, že jednou vyrostu a začnu se zajímat o jiné muže. Když se to stalo, málem se zbláznil. Nejdřív to působilo lehce humorně, pak už to legrace nebyla. Jednoho mého ctitele shodil ze schodů, které vedou k našim dveřím, naštěstí se to obešlo bez zranění.

Dalšího našel v mém pokoji, kluk mi pomáhal s matematikou, a pokusil se ho vyhodit z okna. Honili se po domě, mladíček stačil utéci. Máma vedla k otci káravou řeč, tak se trochu uklidnil. Ne příliš. Mladí mužové zdaleka i zblízka se ho báli.

Vážil přes sto kilogramů, chlap jako hora, a domácí zabíjačku, myšleno tím usmrcení vepříka a jeho následné zpracování, zvládl levou rukou. Když mi bylo dvacet, začala jsem chodit s Karlem. Bylo to vážné, mluvili jsme o svatbě.

Věděla jsem, že představit ho tátovi bude oříšek a že to Karel možná nepřenese přes srdce a uteče. On tedy tvrdil, že to zvládne, já věděla své. Bylo mi jasné, že se tátovi líbit nebude. Fotograf z okresních novin, hubený, nepraktický, v domácnosti nepoužitelný.

Táta byl muž devatera řemesel, uměl všechno na světě. Když jsem Karla přivedla k nedělnímu obědu, táta na něj vrhl tak soucitný pohled, že horšího snad ani nebyl schopen. "Co umíš, kromě toho fotografování?" zahřměl.

"Umíš vůbec něco pořádnýho?" Máma syčela a nosila na stůl řízky s bramborovým salátem. Karel byl bledý jako stěna. "Umíš zabít prase?" ozvala se další otázka. Karel by nezabil ani mouchu.

A aby toho nebylo málo, maso nijak zvlášť nemiloval. To jsme tátovi ale raději neřekli. "Umíš postavit dům?" halasil můj otec nad talířem s obrovským řízkem. Karel pípal, že od toho jsou snad zedníci, dala jsem mu znamení, aby mlčel.

Táta nesmělé pípání nezaznamenal a nemilosrdně pokračoval: "Umíš chytit sumce?" Nechala jsem si pro sebe informaci, že Karel nezatluče ani hřebík a rybařil jako kluk, jenomže se málem utopil, tak toho nechal.

Oznámila jsem přítomným, že jsem v jiném stavu. Očekávala jsem zemětřesení, místo toho otec spokojeně prohlásil: "A z vnuka vychovám chlapa. Aby nedopadl jako tedy tenhle," a ukázal na Karla. Jenže narodila se holčička.

Když dospívala, její děda deptal každého kluka, který se za ní třeba jen ohlédl. Hana S. (56), Olomouc.

reklama
reklama