Některá tajemství se v životě dozvíme, až když už je pozdě.
Poté, co jsem oslavila padesátku, začala jsem se čím dál více vracet ve vzpomínkách do svého dětství a mládí. Asi to bývá v tomhle věku normální. Mimo jiné k tomu patřilo to, že jsem se rozhodla znovu si přečíst některé knihy, které jsem kdysi měla ráda.
Z toho objevu jsem byla nadšená!
Spoustu knížek z té doby už jsem neměla a tak jsem občas zašla do některého z pražských antikvariátů a zkusila je najít. Jednoho dne mě čekalo velké překvapení. Už dlouho jsem sháněla povídkovou knihu italského autora, která u nás kdysi vyšla a od té doby už ji nikdo nevydal. Když jsem na ni konečně narazila, měla jsem velkou radost. A jak jsem v ní zalistovala, radost se změnila přímo v nadšení. Držela jsem totiž v ruce právě tu svoji knihu, kterou jsem kdysi vlastnila. Poznala jsem to podle tužkou psaných poznámek na některých stránkách, ale hlavně díky svému monogramu, kterým jsem si kdysi knihu označila na úvodní straně. Vzpomněla jsem si přitom na Tomáše, kluka, co bydlel o tři patra výš a s nímž jsem si v šestnácti letech pravidelně knížky měnila.
Chtěla jsem vědět, co s ním je
Knihu jsem doma postupně začala číst. V její polovině, za jednou velmi hezkou povídkou, jsem narazila na tajný vzkaz, už skoro vybledlý. Tenkrát jsem si ho nevšimla. Byl od Tomáše a jednalo se vlastně o vyznání lásky. Neměl odvahu říct mi to do očí, přitom by tehdy nezůstal bez šance. Vehnalo mi to slzy do očí. Mohl být mojí první láskou! Když mi bylo sedmnáct, jejich rodina se odstěhovala a já už ho nikdy neviděla. Pokusila jsem se ho tedy nyní najít. Díky internetu se mi to podařilo, ale zjistila jsem bohužel, že už před pěti lety zemřel. Vyprávěla jsem o tom svému muži a protože mám skvělého manžela, také ho to dojalo. Kdybych si bývala vzkazu tehdy všimla, mohla jsem prožít něco krásného. Jsem sice šťastná a spokojená, ale při pohledu na tu knížku se mi i dnes svírá srdce!
Petra V. (52), Praha
