Po děsivém nočním zážitku, který se stal před mnoha lety, dala moje mladší kolegyně v nemocnici výpověď.
Dnes už jsem v důchodu, ale většinu života jsem pracovala jako zdravotní sestra. Za tu dobu jsem prožila hodně hezkých i smutných zážitků. Některé byly velmi dojemné. A jeden, který se mnou zažila má mladší kolegyně, byl velmi děsivý. V paměti ho budu mít až do své smrti.
Pacientka na pokraji smrti
Měla jsem tehdy noční službu. Nejvíc pozornosti vyžadoval stav padesátileté ženy, která byla v posledním stádiu nevyléčitelné nemoci. Asi neměla moc šťastný život, protože se jednalo o pacientku, za kterou nikdo nechodil.
Ani rodina, ani přátelé. Bylo to s ní kritické, už vlastně skoro vůbec nebývala při vědomí. Na pokoji zůstala oné noci sama, protože její spolupacientku během dne propustili.
Přiběhla celá vyděšená
Uprostřed noci, kdy jsem si chtěla na sesterně na chvíli odpočinout a udělat si kávu, za mnou přiběhla mladší kolegyně Alena. Měla vytřeštěné oči a tahala mě za rukáv, abych se s ní šla honem na něco podívat.
Neptala jsem se, o co se jedná, protože jsem na ni viděla, že jde o něco vážného. Rychle jsem ji následovala směrem k pokoji, kde ležela ona umírající pacientka.
Přízrak se začal přibližovat
Z pootevřených dveří vycházelo jasné bílé světlo. Nebylo to ale z osvětlení místnosti. V pokoji byly zářivky vypnuté. Když jsem nahlédla dovnitř, spatřila jsem to, co moji mladší kolegyni tolik vyděsilo.
Nad nemocničním lůžkem té pacientky se v proudu slabého bílého světla vznášel obrys postavy. Tvář patřila té padesátileté ženě. Jakmile se ona postava začala pohybovat směrem k nám, daly jsme se s Alenou na útěk. Ani jsme se za sebe už neohlédly.
Odešla navěky
Na onen pokoj jsme se s Alenou vrátily až po několika minutách, kdy světlo odtamtud definitivně pohaslo. Pacientka byla mrtvá a na místě panoval už naprostý klid. Dodnes jsem přesvědčená o tom, že jsme s Alenou viděly, jak odchází z mrtvého těla ženy její duše.
Děsivá vzpomínka
Zatímco kolegyni událost psychicky poznamenala natolik, že dala hned následující den výpověď, já jsem se své práce nevzdala. Během dalších let jsem slyšela o podobných případech, mně samotné se už nic takového díkybohu nestalo. A i když vím, že jsme tehdy v noci nebyly v ohrožení, přesto mi při každé vzpomínce na ty děsivé chvíle přejede po zádech mráz.
Helena J. (64), Olomouc
