Museli jsme si všichni oddychnout, když ho čert, jak jsme věřili, do pekla odnesl. Hned po smrti se ale vrátil. Na ten Helloween nikdy nezapomeneme.
Starý Bareš byl nerudný a bezohledný člověk. Svou hodnou ženu usoužil, děti bil a museli dřít jako mezkové, z domova utekli, a už je v naší vesnici nikdo neviděl. Ani zvířata neunikla, do psa kopal tak, až se po zemi plazil. Mnohokrát jsme jeho chování probírali, jen jsme si tak ale zavařili. Kdo proti němu řekl křivé slovo, ten to schytal. Po našich dětech střílel ze vzduchovky kamínky a manžela kopl do obličeje. Na stará kolena se z něho stal zlý dědek, který psal stížnosti a neuvěřitelně si vymýšlel. Každého na úřadě přesvědčil, že to je on, komu ubližují. Všichni jsme byli zloději, lháři, podvodníci a potenciální vrazi.
Upnul se na Pacíka Několik úmrtí psů a koček, kteří byli otráveni, jsme přičítali jemu. Nikdy se nám ale nepodařilo nic dokázat. Nebylo tedy divu, že se nám všem ulevilo, když čas místního démona nadešel. Skonal v nemocnici, odkud si jej odvezla rodina, a jeho dům šel do prodeje. Žádný z dědiců se do naší vísky nehrnul. Před svou smrtí se ale přece jen začal Bareš chovat jinak. Prvně v životě projevil cit. A to k našemu kocourovi. Když si jej dcera nesla domů, kde se vzal, stál u ní Bareš. Zíral do krabice a pak hrábl po zvířeti. Dcera se chvěla hrůzou, že Pacíka uškrtí nebo s ním praští na zem. Bareš zíral zblízka na kotě, jeho tvář dostala dětinský výraz a najednou zašišlal: „Ťuťuťu...“ Dcera se lekla ještě víc, kocoura vytrhla a utíkala domů. Dívali se na sebe Pacík rád seděl na okně do zahrady, kde bylo okno souseda. Dívali se na sebe, a vydrželo jim to každý den dlouho. Tak tomu bylo až do Barešovy smrti. Přiblížil se konec roku a s ním Helloween. Tento svátek se stal u našich dětí populární, společně jsme dlabali dýně a rozestavěli je po zahradě. Přišla magická noc, na kterou jsme se všichni těšili… Pacíka jsme ten den neviděli.
Objevil se až za tmy.
Stál na brance Barešova domu a ječel. Mnozí vyběhli z domů, co to je za děsivý zvuk. Náš Pacík, ten krotký a přítulný kocourek se nebezpečně ježil, svítil očima a prskal. Když viděl, že má diváky, vyrazil na náves a začal napadat dospělé i děti. Co to zvíře popadlo? S nenávistným řevem nakonec kocour přeskočil plot na Barešovu zahradu a zmizel. Objevil se až za dva dny a byl to zase náš milý kocourek. Nikdo si nedokázal jeho chování vysvětlit. A tak se všichni přiklonili k tomu, že se s námi takto přišel ještě naposledy rozloučit náš zlý dědek Bareš.
. Eva (57), Prachaticko .
