Díky sojce jsem si věřila

Neměla jsem rodinu, a tak jsem žila prací. Dostala jsem ale strach, že už na ni nestačím. Prášky na uklidnění mě pak vrhly do začarovaného kruhu.

Před dvanácti lety jsem v zahraniční firmě pracovala jako top manažerka a pobírala luxusní plat. Nadměrná psychická zátěž se ale začala podepisovat na mém zdraví. Stále častěji jsem užívala léky na bolest hlavy, žaludku, později i na nervy. Začali mi vadit lidé. Aby si změny mého chování nikdo nevšiml, nechávala jsem si od svého známého lékaře předepisovat antidepresiva.

Časem moje obavy dosáhly obludných rozměrů. Byla jsem přesvědčená, že se proti mně všichni spikli a usilují o mé místo. Pak se přidaly sluchové halucinace.

Hlasy mě varovaly před nepřáteli, kteří mi chtějí ublížit.

Také vás může zajímat ...

Stihomam

S podřízenými jsem mluvila jen v krajních případech, vše se řešilo elektronickou poštou. Když odešli domů, slídila jsem v jejich počítačích. Byla jsem si jistá, že to jsou zrádci. Mého chování si začali všímat i rodiče. Kontakt s nimi jsem omezila na telefonní hovory. „Blanko, vyhýbáš se nám, a když s námi mluvíš, vedeš divné řeči. Máme o tebe strach, svěř se nám.

“Jednou mi praskly nervy a hystericky jsem zařvala, aby ze mě netahali informace, které jsou tajné. Šlo to se mnou z kopce. Když mi nadřízený nařídil neplacené volno, byla jsem si jistá, že i on je můj nepřítel. Už jsem se bála i sedět na balkoně, že mě někdo sleduje a chce zabít.

Léky mě paralyzovaly, a když jsem si je nevzala, trýznily mě strašlivé představy.

Už jsem nemohla

Byla jsem v neschopnosti. Ten den maminka přišla jako vždy, a abych vyšla aspoň na chvíli na čerstvý vzduch, dovedla mě na balkon. Musela mě ale zakrýt svým tělem, aby mě nikdo neviděl. Vtom se ozval vedle mě příšerný hluk. Hrozně jsem se lekla. Srdce se mi rozbušilo hrůzou. Na balkoně přistála děsivá bytost. S rukou na srdci jsem nemohla hrůzou ani dýchat.

Maminka rozdrobila bábovku a nasypala na stůl. Ten děsivý zjev se vznesl a beze strachu se usadil na stole. „Ta je krásná,“ vydechla máma. „Sojka! A úplně krotká. Možná někomu ulétla.“ Sojka jako by rozuměla, odpověděla: „Nazdárrr!“ A přeletěla mi drze na ruku. Seděla jsem v křeči a zírala.

A pak se to najednou stalo.

Léčba šokem

Náhle jsem pocítila obrovskou úlevu! Jako by se rozednilo nebo mi někdo stáhl deku z hlavy. Zatímco pták švitořil, já se začala smát. Osvobozujícím smíchem. Ten moment jsem pak mnohokrát konzultovala se svým psychiatrem. Byla to léčba šokem, něco jako když ztratíte paměť, a pak se uhodíte do hlavy, a ona se vrátí. Sojku jsem si nechala. Byla krotká a očividně zvyklá žít s lidmi.

Uměla dalších pár výživných slovíček, kterým se musí každý smát. Její přítomnost mě zbavila trýznivých halucinací lépe, než všechny ty léky, co jsem do sebe ládovala. Moc mi pomohla i sociální rehabilitace, díky které jsem se mohla vrátit do firmy, ze které jsem kvůli nemoci musela odejít.

Přeji si, aby se nemoc už nikdy nevrátila.

Blanka (54), Ostrava .

Časopis, který by vás mohl zajímat

Můj kousek štěstí

Každé pondělí se můžete potěšit novým vydáním časopisu MŮJ KOUSEK ŠTĚSTÍ. Najdete v něm aktuální zprávy ze společnosti, přitažlivé příběhy známých českých osobností, dechberoucí zážitky ze života čtenářů, spousty výherních křížovek a samozřejmě nechybí ani různé rady pro zdraví, krásu, zajímavé recepty a tipy pro volný čas.

Komentáře

...